ZVÍŘATA LEDOVÝCH KONTINENTŮ

Lumík norský

Tento týden se dozvíte na záložce Zvířata ledových kontinentů zajímavosti o lumíku norském.

Lumík norský je velmi nádherně zbarvený hlodavec. Je velmi malý, ale má hustou srst. Žije pouze v Norsku. Jeho blízký poddruh, lumík sibiřský, žije pouze na Sibiři. Doufám, že se vám můj článek o lumíku norském bude líbit.

lumík norský
lumík norský

Lumík norský je drobný hlodavec žijící v Norsku. Lumíci mají velmi dobře přizpůsobenou srst pro přežívání pod sněhem v norách. Lumík norský si na zimu vyhrabává nory, ve kterých přežije zimu pod sněhem. Pod sněhem samice porodí mláďata a stará se o ně. V dubnu až v květnu mláďata poprvé vstoupí na povrch a učí se chodit. Pokud jsou mláďata moc slabá umřou a samice je po pár týdnech vyhodí ven z nory. Jinak samice neopouští noru dokud neroztaje sníh.

Lumík norský je malý. Samice a samci si jsou velmi podobní a je těžké je odlišit. Poprvé byl lumík norský popsán norským vědcem Linnaeusem roku 1758. Pan Linnaeus popsal dospělého jedince ze severu Norska. Lumík norský je dlouhý až 15 centimetrů, samice jsou o přibližně centimetr menší, takže 14 centimetrů. Lumík norský se narodí jako pouhé 5 centimetrové mládě a vyroste do 14-15 centimetrů.

Lumík norský je velmi lehký. Samci váží 130 gramů, ale samice jsou opět menší, takže váží jenom 90 gramů vzácně i 100 gramů. Nejtěžší jedinec měl zaznamenáno přes 150 gramů. Byl to dospělý samec na jihu Norska. Mláďata váží 20 gramů, když se narodí. Po narození přibývají víc na váze až do 130 gramů.

Lumík norský je hlodavec, to znamená, že nejí maso, ale různé rostlinky a bylinky. Lumík norský se živí trávou na norských pláních. Tato tráva je pro něj velmi důležitá kvůli dostatku živin. Na zimu si lumíci tuto trávu skladují ve svých norách pro svá mláďata (samozřejmě i pro sebe).

Jako každý hlodavec má i lumík norský velké typické dva zuby. Tyto zuby mu slouží k tomu, aby mohl lépe porcovat trávu, kterou každodenně jí. Každý den lumík norský spotřebuje minimálně 50 gramů trávy, kvůli dostatku živin ve chladných podmínkách.

Lumíci jsou velmi vysoko žijící zvířata. Lumíci norští žijí ve 2000 metrech. Obvykle, ale musí kvůli dobrému místu pro noru vylézt do výšky 4000 metrů, což je na obyčejného hlodavce velmi dobrý výkon.

Lumík norský má velmi pestrou srst. Jeho srst tvoří tři základní barvy. Tyto barvy jsou: černá, hnědá a bílá. Hnědá je na vršku těla společně s černou. Ocas je černý. Zespoda je lumík norský bílý.

Lumík norský je velmi nádherný hlodavec a je nutno ho chránit.

článek napsal: Vojta, 6.5.2021

mapa, kde se lumík norský vyskytuje
mapa, kde se lumík norský vyskytuje


Irbis

Irbis je velká kočkovitá šelma. Je to jedna z nejvýše žijících kočkovitých šelem světa. Má velmi dlouhý a hustý ocas. Velmi rád poletuje ve sněhu a hraje si. Irbis žije na místě, kde asi žádná kočkovitá šelma nikdy nežila. Je velmi dobře přizpůsobený žití ve vysokých horách, ale také v menších nížinách. Tato kočkovitá šelma je velmi zajímavá, proto vám dnes o ní něco napíšu.

Irbis má 3 poddruhy. Tyto poddruhy se nijak moc neliší. Jsou to: Panthera uncia irbis (severní skupina z oblasti Altaje), Panthera uncia uncia (západní skupina z oblasti Ťan-šanu, Pamíru a trans-Himálaje) a Panthera uncia uncioides (střední skupina z Himálaje a Tibetské plošiny).

Irbis je velmi velká kočkovitá šelma. Není to největší šelma, ale zdá se mi zajímavější. Irbis měří až 103 centimetrů s hlavou, ale bez ocasu. Ocas měří maximálně 100 centimetrů, ale obvykle mívá jenom 90 centimetrů.

Irbis může vážit velmi hodně kilogramů. Samci jsou větší a těžší než samice. Samice váží 22-40 kilogramů, naopak samci váží 35 až 45 kilogramů. Největší odchycený jedinec v přírodě vážil 63 kilogramů a byl to samec.

Irbis má velmi hodně zubů. Jako každá kočkovitá šelma má i irbis 30 zubů. V horní čelisti má irbis na každé straně 3 řezáky 1 špičák a 3 třenové zuby. V dolní části čelisti má ibis na každé straně 3 řezáky 1 špičák a 2 třenové zuby

Irbis je velmi hezká kočkovitá šelma a proto je nutno jí chránit.

článek napsal: Vojta, 29.4.2021


Sob polární

Tento týden vám představím mohutného zástupce čeledi jelenovitých, soba polárního.

Sob polární je jeden z největších zástupců jelenovitý v arktické krajině. Jako jeho příbuzný jelen evropský má velmi velké rohy, které jsou na sobovi podstatně nejhezčí. Je to jediný druh soba, který dosud existuje a je velmi ohrožený.

Jak už jsem psal, sob je velmi mohutné zvíře a tím pádem má také mohutné rozměry těla. Sob polární dosahuje maximálně délky těla až 180 centimetrů. V kohoutku měří 90 až 100 centimetrů. Rohy jsou velké u samců, ale u samic jsou rohy menší. U samic rohy měří jen 20 cm, ale u samců rohy měří až 70 centimetrů.

Sob polární je býložravec, který převážně jí byliny, ale někdy když má chuť tak si sní lišejník.

Sob polární nemá zrak jako člověk, ale jeho zrak je ultrafialový. Svoji potravu vždy vyčenichá, protože má velmi dobrý čich. Kdyby se jeho čich porovnal s tím člověčím, tak by byl minimálně 100krát lepší.

Sobi mají velmi málo predátorů, ale jednoho predátora sob polární má. Tím predátorem je vlk. Vlci oddělují mláďata od stáda a poté je sní. Hned jak mláďata umřou, vrhnou se vlci na stádo, pokud se jim to nepovede po 2 až 3 minutách lov vzdají.

Sob polární je na červeném seznamu pro mezinárodní ochranu zvířat (IUCN) zranitelný. V minulosti byly soby využíváni do válek a bitev, ale také se lovili kvůli paroží, které si lovci vystavovali ve svých domech.

Sob polární je poslední druh sobů na světě a my ho musíme chránit.

Sob polární se chová v ZOO Liberec.

článek napsal: Vojta, 22.4.2021


Papuchalk severní

Papuchalk severní se vyskytuje ve Skotsku.

Papuchalk severní je známý svým velmi velkým zobákem. Zobák měří více než 3 centimetry. V období hnízdění je tento zobák modrý, žlutý a oranžový, ale normálně je bílý, černý a oranžový. Zobák využívá k lovu potravy, ale také je nutné říci, že mu sluší.

Papuchalk severní dorůstá délky 27-30 centimetrů a rozpětí křídel dosahuje maximálně 50 centimetrů. Barva peří je bílá a černá. Nohy jsou oranžové. Papuchalk severní má velmi hodně příbuzných, ale tento druh je ze všech nejznámější.

Zajímavé je, že papuchalk severní se dokáže potopit do hloubky 70 metrů kvůli čerstvé potravě. V této hloubce používá tento živočich své blány na nohou jako kormidlo pro rychlé a obratné zatáčení.

Papuchalk severní každoročně chodí od svého hnízdiště sto kilometrů za potravou.

článek napsal: Vojta, 15.4.2021


Lachtan antarktický

Tento týden vám představím jediného lachtana žijícího na území Arktidy a Antarktidy lachtana antarktického.

Lachtan antarktický je jediný druh lachtanů žijící na území Antarktidy. Žije po okraji arktických ledovců, kde si hraje ve vodě, loví, odpočívá a stará se o svá mláďata. O všech těchto věcích se dozvíte v mém článku o lachtanu antarktickém.

Lachtan antarktický je jeden z největších druhů lachtana, samci váží až sto třicet pět kilogramů a jsou čtyřikrát těžší než samice. Samice váží maximálně třicet pět kilogramů a jsou o hodně menší než samci. Samci dorůstají délky až sto osmdesát centimetrů, ale samice jsou opět menší, ty jsou dlouhé maximálně sto třicet pět centimetrů.

Lachtan antarktický má nejdelší vousy z čeledi ploutvonožců, tyto vousy dosahují délky až dvacet dva centimetrů. Pomocí těchto velmi dlouhých vousů se orientují v mrazivých podmínkách studené Antarktidy, ale také je používají k hledání potravy ve studených vodách na severu Antarktidy.

Mohou se ponořit do hloubky až 350 metrů a mohou pod vodou vydržet až 5 minut.

článek napsal: Vojta, 8.4.2021


Mrož lední

Tento týden vám představím mohutné a velmi zajímavé zvíře.

Mrož lední se vyskytuje jen na severním pólu v Arktidě. Často jsou sami na obrovských kusech ledu a jindy prožívají svůj život na velkém ledovci s mnoha ostatními mroži. Mrož lední nerad plave ve studené arktické vodě, ale rád sedí na ledovci, kde je v klidu.

Mrož lední nemá mnoho predátorů ve vodě, ale na souši je to úplně naopak, tam má mrož lední mnoho predátorů. Nejčastěji je to lední medvěd anebo jiný mrož. Ve vodě ho ohrožuje jedině kosatka dravá (o které jste se dozvěděli v mých minulých článcích).

Mrož lední patří mezi nejtěžší zvířata severního pólu. Může vážit až 2500 kilogramů ale obvykle váží 870 kilogramů až 1174 kilogramů. Samec mrože ledního dorůstá až 3,2 metru, ale samice dorůstají pouze do 2,9 metru a jen vzácně do 3 metrů. Kůže je tlustá 2 až 4 centimetry a pod kůží je silná vrstva tuku kvůli přežití v chladných podmínkách.

Dožívá se 50 až 70 let.

V letních obdobích na severním pólu (i na jižním, ale na jižním je to o něco méně než na severním) začínají tát ledovce a tím mizí mrožům ledním domov, a tak proto cestují až 3000 kilometrů směrem na Grónsko, které se stává jejich domovem po dobu letních měsíců. Na zimní měsíce mroži cestují zpátky na svá původní místa na druhou stranu severního pólu.

Mrož lední patří do čeledi ploutvonožců, což znamená, že místo nohou má ploutve, kterými se pohybuje i na souši.

Velmi pozoruhodná věc na tomto živočichovi jsou jeho kly. Kly u mrože ledního dosahují délky 1,2 metru u samce, opět u samice jsou kly menší a dosahují jenom 50 centimetrů. Mrož lední využívá kly na dostávání se ven z vody, na souši používá kly na rozrážení ledu na menší kusy.

Jídelníček mrože ledního tvoří velcí korýši a různé ryby, ale nerad loví na souši, protože na souši má více nepřátel než ve vodě.

Mrož lední je ohrožený kvůli lovu pro kly a pro cenné maso do různých pokrmů. Kly jsou používané na ozdoby bytů a domů a také jsou velmi cenné. Mrož lední je ohrožený druh a podle seznamu IUCN (mezinárodního svazu ochrany zvířat) se řadí mezi zranitelný druh živočicha. Odhaduje se, že do 50 let hrozí vyhynutí posledního druhu mrože, tak je nutno ho chránit.

článek napsal: Vojta, 1.4.2021

  

Narval jednorohý

Narval jednorohý je největší ozubený kytovec světa. Tělo samce může dosahovat až 6 metrů a může vážit 1600 kilogramů, výjimečně i 1800 kilogramů. Samice jsou menší než samci, dorůstají délky maximálně 5 metrů a váhy až 1000 kilogramů. Narval jednorohý se proslavil svým obdivuhodným rohem, ale popravdě je tento roh vlastně zub. Tento roh je protažený kořen levého špičáku. Roh neboli zub může být dlouhý až dva a půl metru. U samců se může stát, že oba dva špičáky se vyvíjejí naráz, ale tento jev je velmi nepravidelný a vědci odhadují, že se to pouze stane 2 samcům z tisíce. Narvalové žijí v malých skupinách (stádech), v nichž je více samců a samic pohromadě.

Narval jednorohý se také nazývá mořský jednorožec.

článek napsal: Vojta, 25.3.2021 

Liška polární

Liška polární má tělo (společně s hlavou) dlouhé 46-68 cm, ocas měří asi 30 cm a po ramena je vysoká 25-30 cm, v porovnání s liškou obecnou je asi poloviční. Hmotnost se pohybuje v rozmezí 1,4-9,4 kg, samci jsou obvykle poněkud větší než samičky.

zimní srst lišky polární
zimní srst lišky polární

Liška polární je široce rozšířena v severních částech Evropy, Asie a Ameriky, v Grónsku a na dalších přilehlých ostrovech v arktickém regionu. Kvůli obchodu s kožešinami byla vysazena i tam, kde se původně nevyskytovala (např. Aleutské ostrovy) a protože redukuje některé ohrožené druhy ptáků, je snaha ji jakožto invazní druh z takových oblastí odstranit. Jejím životním prostředím je tundra, lesotundra a mořské pobřeží, především v zimě proniká při hledání potravy i na zamrzlé moře a ledové kry. Obvykle se pohybuje v nadmořské výšce 0-3000 metrů.

jarní srst lišky polární
jarní srst lišky polární

Liška polární žije samotářsky nebo v rodinných skupinách s často složitou sociální strukturou. Teritoria vytváří pouze v letním období o rozloze 4-60 km², přičemž se velikost odvíjí od toho, jak hojná je v dané oblasti její běžná potrava. Zimu tráví na mořském pobřeží, ledových polích a někdy i na zamrzlém moři. Je přitom téměř stále v pohybu a migruje za potravou na značné vzdálenosti. Liška vybavena sledovacím zařízením (GPS) prozradila jedno takové putování; z Norska do Grónska se dostala za 21 dní a urazila při tom 1 512 km. Poté se přesunula na Ellesmerův ostrov (sever Kanady) a za 76 dní překonala už celkem 3 506 km, dále už zařízení přestalo fungovat. Denně ušla průměrně něco přes 46 km, ale zvládla zdolat až 155 kilometrů. Na noc se zahrabává do sněhu a po přespání pokračuje dál v potulkách. Naproti tomu v letním období se liška vrací ke svým norám, které čistí a případně rozšiřuje. Její nora může mít asi 4-13 východů a často tvoří skutečný labyrint o ploše zhruba 30 m², obývaný více liščími rodinami. Největší nory mohou mít až 100 vchodů a takové jsou používány a udržovány třeba po staletí, neboť se dědí z generace na generaci. Zbytky potravy a výkaly poskytují dobré hnojivo a v blízkém okolí takových nor je půda bohatá na živiny. Bujnou vegetací se pak nechá zlákat kořist, kterou se liška posléze živí.

letní srst lišky polární
letní srst lišky polární

Tato poměrně drobná a nenápadná šelma je velmi houževnatá a dokáže žít v nehostinných podmínkách. Na životě není ohrožena ani při teplotě -50 °C, nebo nižší a pro takové extrémy je vybavena především hustým, vícevrstvým a nepromokavým kožichem. Právě její srst poskytuje vůbec tu nejlepší izolací, kterou savec může mít a takovou není obdařen ani lední medvěd. Liška polární je údajně natolik dobře vybavena, že se začíná třást teprve při teplotě -70 °C. Dokáže přežít i díky důmyslně řešené krevní výměně v nohách - těsné umístění žil způsobuje, že je studená krev okamžitě přeměněna na teplou a udržuje si tak stabilní teplotu těla, nohy jsou tím pádem studenější. Neméně důležitou roli hraje také dostatečné množství tukových zásob.

Má malé nohy a zaoblené uši. Její srst je v zimě hustá a dlouhá, obvykle bílé nebo šedobílé barvy a vzácně ji lze spatřit v ocelově modrošedém kabátě. Letní srst je krátká a méně hustá, šedé či černé barvy. V zimě jí sněhobílá srst slouží jako dokonalé ochranné zbarvení. V létě srst zhnědne nebo zšedne, aby se liška snáze skryla mezi kameny a rostlinami. Pokud žije tam, kde nedochází k většímu kolísání teplot, může se v tmavém kožichu pohybovat po celý rok. Různé zbarvení srsti se objevuje i u mláďat z jednoho vrhu. Z toho lze usoudit, že se zahalují do sněhově bílého "kabátu" relativně krátkou dobu, důsledkem přirozeného výběru, tedy přizpůsobení se životu v chladném arktickém prostředí.

článek napsal: Vojta, 18.3.3021

Kosatka dravá

Kosatka dravá je kytovec, který se pohybuje na území Antarktidy a Arktidy. Kosatka dravá je jedna z mála velryb, která má zuby. Má ráda studené vody, ve kterých často loví nebo si hraje. Nejvíce se kosatky dravé vyskytují na Arktidě, ale někdy je najdeme i na Antarktidě. Kosatky dravé plavou rychlostí až 55 kilometrů za hodinu, ale obvykle jen 10 až 13 kilometrů za hodinu. Samci kosatky dravé mohou dorůst až 9 metrů a mohou vážit až 10 tun. Samice jsou menší, než samci, jejich délka těla je 8,5 metrů a váží 5 tun. Hřbetní ploutev je vysoká až 1,8 metrů. Kosatky loví ve dne. Mají 3 způsoby lovu, o kterých si teď nyní řekneme. 1 způsob: kosatky loví v hejnu s ostatními členy rodiny. Udělají kolem kořisti kolo a začnou vypouštět vzduch z nozder a tím kořist zmatou a každá kosatka si vychutná kořist. 2 způsob: kosatky uhoní kořist a poté jí polknou. 3 způsob: kosatka vyplave na pevninu a spolkne kořist a vrátí se zpět do oceánu. Kosatky mají velmi pestrý jídelníček nejčastěji loví plejtváky, sledě a tuleně. S kosatkami se můžeme setkat v zoo Loro Parque na ostrově Tenerife, jinak se s nimi můžeme setkat v Atlantickém a Tichém oceáně nebo na Arktidě a Antarktidě.

článek napsal: Vojta, 11.3.2021


Tučňák Humboldtův

Tučňák Humboldtův je pták, o kterém se dnes dozvíte v mém článku.

Tučňák Humboldtův je jeden z mála druhů tučňáků, kteří žijí mimo Arktidu a Antarktidu. Vyskytuje se pouze na nejižnějším konci jižní Ameriky v Patagonii. Tučňák Humboldtův dorůstá do výšky 56 - 73 cm, váží obvykle 3,6 až 3,9 kilogramů. Ve stáří 100 dní se poprvé vydá na moře. Samice klade 3 vejce, jedno vejce váží 100 - 120 gramů. Z vajec se mláďata líhnou po 43-45 dnech. Mláďata mají po narození šedou srst, kterou si udržují po dobu 4 let. Peří se začíná proměňovat ve stáří 4 let, kdy šedé peří opadá a naroste nové černo-bílé. Po vylíhnutí samec jde pro potravu do oceánu. Loví korýše, měkkýše a někdy si dovolí i na krakatici. Mláďata se učí lovit sami, ale do vody se mohou ponořit až po sto dnech života. Mláďata se rodí v norách ve sněhu nebo ve skále, kde tráví své první dny života. Mají rádi hraní s ostatními, ale nesdružují se ve velkých počtech, maximálně 5 jedinců. Tučňák Humboldtův je velmi zdatný plavec převážně loví ve vodě, ale ve vodě má více predátorů než na souši. Ve vodě se pohybuje rychlostí až 35 kilometrů za hodinu. Na souši se převážně sluní nebo hledá potravu. Délka ocasu jsou pouhé dva centimetry, ale může dorůst až do délky tří a půl centimetrů. Tučňák Humboldtův se dokáže ponořit až do hloubky deseti až dvaceti metrů hluboko pod mořskou hladinu. Nejsou v tomto nejlepší, ale kdyby jste se podívali na text o tučňáku císařském, dozvěděli by jste se o tom mnohem více. Tučňák Humboldtův může denně spotřebovat až 400g ryb, které si sám naloví ráno v moři. Ráno je v moři nejvíce potravy naopak odpoledne a večer potravy není mnoho, proto tučňáci loví ráno a postupně do večera snědí svojí ulovenou kořist. Tučňáci mají ze všeho nejradši korýše, měkkýše, krakatice a mořské ryby. Tučňák Humboldtův se dožívá 20 let někteří jedinci i déle než dvaceti let. Tučňák Humboldtův má mnoho predátorů jako jsou kytovci a ploutvonožci, ale největším predátorem tučňáka Humboldtůvého je člověk. Tučňák Humboldtův se liší od ostatních druhů zahnutým zobákem který je zbarvený do černa a má šedou až světle černou barvu. Tučňák Humboldtův se odlišuje od tučňáka magellanského velkou černou čarou na hrudi, ale také se liší lysinou kolem zobáku, která vede až pod jeho oči. Tučňák Humboldtův se u nás chová ve čtyřech zoo: jsou to zoo Praha, Zlín, Plzeň a v zoo Liberec. Hnízdí v podmínkách, ve kterých se teplota uchovává mezi 5-38 °C. Teplota vody má obvykle až 28 °C. Od svého hnízdiště se vzdaluje 19-35 kilometrů. Byl zaznamenán pohyb tučňáka Humboldtůvého až 900 kilometrů od svého hnízdiště kvůli změně klimatu. Tučňák Humboldtův je zvíře, které také spadá pod ohrožené druhy a je nutno ho chránit.

článek napsal: Vojta, 4.3.2021



Lední medvěd

Tento týden vám představím ledního medvěda.

lední medvěd v ZOO Schonburn, vyfotil: Vojta
lední medvěd v ZOO Schonburn, vyfotil: Vojta

Lední medvěd je jedním z největších druhů medvěda, je ze všech medvědů nejvíce masožravý a žije v nejdrsnějších podmínkách. Často přechází přes zamrzlou Beringovu úžinu z jednoho světadílu do druhého. Nejoblíbenější potravou medvěda ledního jsou tuleni, na které číhá u otvorů v ledu. Dovede skvěle plavat, a tak loví i pod vodou. Je to samotář. Péče o mláďata je záležitostí medvědice, která uprostřed polární zimy vyhrabe na chráněném místě hlubokou noru ve sněhu a ponechá jen malý větrací otvor. Jakmile se narodí bezmocná medvíďata (bývají často dvě nebo tři a jsou velká asi jako morče), zůstává s nimi matka tři měsíce v doupěti. Je tu teplo a mláďata rychle rostou díky tučnému mateřskému mléku. Po celou dobu samice nejí. Na jaře vyjdou mláďata poprvé ven, ale ještě dlouho poté následují matku a učí se lovit.

Medvěd lední je vrcholový predátor arktického ekosystému, přizpůsobený k přežití na zamrzlém moři. Lední medvědi se živí především tuleni kroužkovanými a v menší míře tuleni vousatými. Právě zamrzlá plocha moře představuje základnu, z níž jsou medvědi schopni lovit tuleně. Lední medvědi se vyskytují pouze v arktických oblastech naší planety. Existuje pět zemí, na jejichž území žijí lední medvědi: Kanada, Rusko, Grónsko a Norsko. Tento medvěd je uzpůsoben k životu v Arktidě, kde teplota v zimě může klesnout až na -45 ºC. Tlapy jsou mezi polštářky osrstěné a polštářky samotné jsou pokryty malými hrbolky, tzv. papilami, které brání uklouznutí na ledu. Jejich čich je výborným nástrojem pro hledání tuleňů a pomocí silných drápů a zubů mohou vytáhnout z vody ven tuleně o hmotnosti 40 až 90 kg.

Lední medvědi se chovají v ČR v zoo Praha a zoo Brno. Lední medvědi jsou mírumilovná stvoření a je nutné je chránit.

článek napsal, vyfotil a natočil video: Vojta, 25.2.2021



Tučňák císařský

Každý týden vám představím jedno zvíře z Anatarktidy a Arktidy. Tento týden vám představím tučňáka císařského. Doufám, že se vám tato záložka bude líbit. Tučňák císařský dosahuje výšky až 122 centimetrů. Je to největší tučňák světa. Vyskytuje se jen na Antarktidě, ta se často plete s Arktidou. Tučňák císařský žije ve skupinách 5000 až 7000 jedinců. V přírodě se tučňák císařský dožívá 20 let až 30 let, někteří jedinci se dožili až padesáti let. Tučňáci císařští jsou známými svými cestami, ve svém životě urazí několik stovek kilometrů kvůli spáření a rození mláďat na bezpečném místě. Když samice porodí mládě, stará se o něj společně se samcem. Právě když se tučňák narodí nesmí se dotknout ledu, jinak zmrzne, což znamená, že umře. Samice postupně začne předávat mládě samci, který se o něj postará, dokud samice nedonese potravu. Pokud samice nepřinese potravu včas, mládě umře. Pokud se tato akce povede, mládě si může stoupnout poprvé na led v prvním týdnu života. Mládě tučňáka má šedou srst do dvou let života, kdy se začne měnit do klasické černo, bílo, žluté. Mládě se může poprvé ponořit do vody v sedmi letech, kdy mu naroste klasická srst. Samice ho rok učí lovit. Poté co samice naučí své mládě lovit, zůstává na místě narození. Mládě se stane dospělé a odejde s ostatními mláďaty a vyrazí stovky kilometrů k dalšímu místu potravy.

Tučňák císařský obvykle váží 22-24 kilogramů. Může se ponořit do hloubky až 565 metrů. Obvykle loví korýše, ryby, a někdy si troufne na krakatici. Pod vodou vydrží až 30 minut. Tučňáci císařští se dorozumívají pomocí směsicemi zvuků, kterými se rozpoznávají jiné rodiny. Rádi se potápějí a loví. Mláďata tvoří skupinky, ve kterých se zahřívají, když rodiče jsou na lovu. Rozmnožuje se v teplotách -40 °C a ve větru až 144 kilometrů za hodinu. Tučňáci císařští se potápějí do vody -1,8 °C. Tučňákovo peří je velmi husté a může být dlouhé až 3 cm s 90 % ochranou proti podchlazením. Jeho klasická teplota v těle je 39 °C což je o 3 stupně víc než ta naše. Maximální rychlost tučňáka císařského ve vodě je 25,6 km/h.

článek napsal: Vojta, 18.2.2021