ZVÍŘATA AFRIKY

Mangusta žíhaná

Dnes se dozvíte o promykovité šelmě s názvem mangusta žíhaná.

Mangusta žíhaná má velice dlouhý ocas. Často může být stejně dlouhý jako zbytek těla. Jedinci, kteří se vyskytují ve vlhčích oblastech jsou větší a tmavší než jedinci ze suchých oblastí. Má velice silné drápy, díky kterým může vyhledat potravu až několik centimetrů pod povrchem. Dospělec je dlouhý 30 až 45 cm a jeho hmotnost činí 1, 5-2, 2 kg. Ocas je dlouhý 15-30 cm.

Aktivita mangusty žíhané je denní. Když jsou horké dny, tak je aktivní během rána nebo večera. Spí v norách, které si buď sami vyrobí nebo použijí po jiném zvířeti. Dále mohou spát ve stromových dutinách či skalních puklinách. Najdeme ji ve skupinách čítajících až 30 zvířat. Pokud skupina bude mít více jak 40 jedinců, rozdělí se na dvě menší. Hlavní členy skupiny tvoří jeden dominantní samec a tři nebo čtyři dominantní samice. Ovšem v oblasti Ugandy jich může být až deset. Ve skupině vládne silná hierarchie, která závisí na věku, sebevědomí a velikosti.

Zajímavé je, že mangusty žíhané se rády zdržují v blízkosti paviánů. Mezi nimi se cítí více v bezpečí a někdy si s paviány i hrají. Prasatům bradavičnatým zase ze srsti vybírají parazity jako jsou klíšťata.

Biotopem mangusty žíhané jsou savany, otevřené lesy a pastviny (hlavně křovité planiny). Najdeme je poblíž vody a také poblíž termitích mravenišť. Ty jim slouží jako přístřešek, ale také jako potrava.

Mangusta žíhaná se vyskytuje v jihovýchodní, východní, střední a západní Africe.

Hlavní složku potravy mangusty žíhané tvoří bezobratlí. Hlavně hmyz (termiti a larvy brouků), stonožky, hadi, žáby, stonožky a někdy i hlodavce. Nebojí se napadnout ani kobru a tu usmrcuje tak, že ji ukousne hlavu. Živí se i ovocem. Za potravou se mangusty žíhané vydávají v menších skupinách, ve kterých jedinci udržují mezi sebou kontakt pomocí široké škály zvuků.

Samice mangusty žíhané je březí okolo 2 měsíců. Rodí 2 - 6 mláďat.

Na rozdíl od jiných druhů zvířat, mangustě trpasličí pomohl rozvoj zemědělství v Africe. Její půda totiž pro mangustu představuje zdroj potravy. I proto ji IUCN klasifikuje jako málo dotčený druh.

JAK JSME JIŽ UPOZORŇOVALI MINULÝ TÝDEN, O PRÁZDNINÁCH NEBUDEME PŘIDÁVAT NA NÁŠ WEB ČLÁNKY. VOLNO BUDE TRVAT OD PONDĚLÍ 4.7.2022 DO PÁTKU 2.9.2022. DĚKUJEME ZA POCHOPENÍ.

článek napsal: Kryštof, 30.6.2022


Bodlok pestrý

Dnes vám představím rybu se jménem bodlok pestrý.

Bodlok pestrý se proslavil filmem Hledá se Nemo (film z roku 2003). V roce 2016 byl natočen ještě jeden film s názvem Hledá se Dory. Zmatená rybka Dory byla právě z tohoto druhu.

Zbarvení bodloka pestrého se postupem času mění. Mladí bodloci mají tělo zbarvené do jasně žluté. Jsou na něm modré skvrny v blízkosti očí. S věkem se vzhled mění v jasně modrou. Dospělí jedinci jsou 25 - 30 cm dlouzí. Váží okolo 600 g. Samci jsou větší než samičky. Hřbet bodloka pestrého obsahuje jedovaté toxiny, kterými se brání před predátory.

Bodlok pestrý se vyskytuje pouze v moři. Nachází se v tropických a subtropických pobřežních oblastech, kde teplota vody je 24 - 26 °C Najdeme ho v hloubce až 40 m. Najdeme ho poblíž korálových útesů. Ty tvoří důležitou potravu bodloka pestrého. Obývá Tichý a Indický oceán.

Bodlok pestrý žije ve větších skupinách, které tvoří obě pohlaví. Když má bodlok pestrý strach, schovává se za kameny či v korálech. Když se cítí v nebezpečí kvůli predátorovi, hraje mrtvého.

Bodloci pestří spolu komunikují podle barvy svého těla. Když je bodlok ve stresu, jeho modré zbarvení je sytější. Podle toho se mohou ostatní připravit na nebezpečí.

Bodlok pestrý je všežravec. Živí se planktonem a hlavně řasami. Ty pomocí svých zubů vytrhává ze skal korálů a tak zamezuje tomu, že se řasy přemnoží a zahubí korály.

Larvy bodloka pestrého se líhnou po 25 - 28 hodinách. Jsou průsvitné a malé. Z larev se následně líhnou ryby. Rodiče se o jejich potomky nestarají. Ve volné přírodě se dožívají až 30 let. V zajetí jsou náchylnější k nemocem, a tak se dožívají 12 - 14 let. Maximálně 20 let.

Kvůli své velké oblibě pro chov v akváriu začíná být bodlok pestrý lehce ohrožen. Může se ale stát, že jednoho dne zmizí z volné přírodě a bude jen v zajetí. IUCN ho stále klasifikuje pouze jako málo dotčený druh.

článek napsal: Kryštof, 23.6.2022


Tlamoun nilský

Dnes se dozvíte o rybě se jménem tlamoun nilský. Tlamoun nilský se jinak nazývá tilapie nilská.

Dospělci dosahují délky až 60 cm. Váží 4300 g. Dožívají se až 9 let.

Tlamouna nilského najdeme v řekách a jezerech Afriky. Od Egypta na jih po Súdán a Etipopii přes Čas, Středoafrickou republiku, Ghanu, Nigérii, Mali až po Senegal. Najdeme ho v hloubce 0 - 20 m. Aktivita je hlavně denní. V Africe ho ohrožuje nadměrný rybolov. Dříve jsme ho mohli najít i v ČR. Jednalo se o tvz. Produkční chov.

Tlamoun nilský je všežravec. Hlavně se živé fytoplanktonem a bentickými řasami. Živí se i larvami komárů.

Tlamoun nilský se rozmnožuje pouze v teplotách nad 20 stupňů celsia. V době páření samec vyhrabává hnízdo na dně vody. Poté se páří s několika samicemi. Samice jikry nosí v ústech a může jich tam unést až 200.

Tlamoun nilský je jednou z nejrozšířenějších sladkovodních ryb. Prakticky nic ho neohrožuje. IUCN ho klasifikuje jako málo dotčený druh.

článek napsal: Kryštof, 9.6.2022


Agapornis šedohlavý

Dnes se dozvíte o agapornisovi šedohlavém.

Agapornis šedohlavý je papoušek. Jako jediný agapornis se nevyksytuje v Africe, ale na Madagaskaru. Dorůstá délky okolo 15 cm a váhy až 30 g. Samice má narozdíl od samce zelenavou hlavu a krk. Nenajdeme ho v hornatém prostředí Madagaskaru. Najdeme ho pouze v pobřežních oblastech. Má 2 poddruhy. Živí se ovocem a semeny, trochu i výhonky rostlin. Hnízdí v dutinách stromů. Samice snáší 3 - 6 vajec, která se líhnou 23 dnů. V angličtině se nazývá lovebird, což v překladu znamená pták láska. Podle IUCN je málo dotčený, ale přesto bychom o něm měli vědět.

článek napsal: Kryštof, 2.6.2022

Ježek bělobřichý

Tento týden se dozvíte o ježku bělobřichém. Jinak se nazývá africký trpasličí ježek.

Ježek bělobřichý váží okolo 450 g. Samec bývá dlouhý okolo 20 cm. Samičky jsou větší, protože dorůstají velikosti až 25 cm. Ježek bělobřichý se ve volné přírodě dožívá 4-6 let. V zajetí to je pak až 9 let. Původní oblast rozšíření tohoto savce bylo od Senegalu až po Súdán a Zambii. Zajímavé je, že ježci bělobřiší hází slinu na záda. Neví se proč to dělají. Aktivita ježka bělobřichého je noční a živí se hmyzem. Na každé noze má čtyři prsty. Zajímavostí je, že bylo vyšlechtěno skoro 100 barvených variant. Je také odolný vůči toxinům. Občas se tedy živí i štíry a hady. Dokáže lézt po stromech a plavat. U ježka bělobřichého nenalezneme zimní spánek, ale letní spánek (tzv. estivaci). V létě měsíc až měsíc a půl spí. Rozmnožují se nejčastěji v období dešťů. Samice je březí 40 dní a rodí 2 - 10 mláďat, nejčastěji 4 - 5. Mládě se rodí bez ostnů, které jsou pro ježky typické. Ježka bělobřichého lze chovat i jako domácího mazlíčka.

I když IUCN klasifikuje ježka bělobřichého jako málo dotčený druh, měli bychom o něm vědět.

článek napsal: Kryštof, 26.5.2022


Výreček africký

Víme, říkáte si, že na záložce Seznámení s týden a výsledky hlasování bylo, že dnes představím osla afrického. Z technických důvodů, ale musím svůj výběr změnit a představit vám výrečka malého.

Výreček malý dorůstá délky 20 - 25 cm. Jeho zbarvení mu pomáhá splynout s okolím

Aktivní je v noci. Živí se hmyzem, malými ptáky a také savci.

Výrečka afrického najdeme žít v lesích, savanách a buších. Tedy v subsaharské Africe.

Výreček africký hnízdí v hnízdech jiných ptáků nebo v dutinách stromů. V jedné snůšce bývají obvykle 2 - 4 vejce.

IUCN klasifikuje výrečka afrického jako málo dotčený druh. To, ale neznamená, že v budoucnu nemůže být ohrožený a proto bychom ho měli chránit už teď.

článek napsal: Kryštof, 19.5.2022


Tarbík egyptský

Dnes se dozvíte o tarbíku egyptském.

Tělo tarbíka egyptského je dlouhé 10-12 cm. Ocas 15-25 cm. Váží 40-75 g. Zadní nohy jsou 4x delší než přední nohy. Srst je šedožlutá až okrová, břicho je bělavé. Ocas tarbík egyptský slouží k udržení rovnováhy a ke koordinaci. Uši i oči jsou velké.

Tarbíka egyptského najdeme v pouštích a polopouštích, ale obývá i řídce zalesněné oblasti. Najdeme ho v nadmořských výškách do 1500 m n. m.

K pohybu tarbík egyptský využívá pouze zadní končetiny. Přední používá pouze k hrabání a přidržování potravy. Aktivita je noční a večerní. Přes den je ukrytý v podzemních norách. V norách také přečkává vlhké a studené počasí ve stavu podobnému zimnímu spánku.

Tarbík egyptský se nejvíce živí oddenkami, kořínky, hlízami a semeny. Vodu získává převážně z potravy.

Samice tarbíků egyptských je březí maximálně 25 dní a rodí 3 - 4 mláďata. Další mláďata může mít už za tři měsíce. Mláďata začínají být samostatná už po 2 měsících.

Tarbík egyptský žije v severní Africe. Od Maroko přes Alžírsko, Tunisko, Egypt, Lybii až po Súdán. Také se vyskytuje na arabském poloostrově, Spojených arabských emirátech.

Tarbík egyptský není podle IUCN ohrožený druh a měli bychom o něm vědět.

článek napsal: Kryštof, 12.5.2022


Gekončík africký

Tento týden se dozvíte o ještěrce se jménem gekončík africký.

Gekončík africký v dopělosti dorůstá 20 - 24 centimetrů. Gekončík africký na sobě má světlé a tmavohnědé příčné pruhy. Ty jsou přerušovány bílými skvrnami či pruhy. Je ještě jedna varianta zbarvení gekončíka afrického. Vypadá takto: má od hlavy až k ocasu bílý pruh. Samci jsou větší, mohutnější a mají větší hlavu než samičky. Charakterizuje ho tlustý ocas. Ten může sloužit tak, aby odvrátil predátorovu pozornost od hlavy a nebo jako zásobárna tuku.

V přírodě je aktivita gekončíka afrického noční. Najdeme ho v Africe a to v místech, kde jsou suché i vlhké savany do maximální nadmořské výšky 500 m n.m. Živí se hmyzem. Druh je velmi oblíbený pro chov v teráriu. Podle IUCN není vůbec ohrožený, ale i přesto bychom o něm měli vědět.

článek napsal: Kryštof, 5.5.2022


Osinák africký

Tento týden se dozvíte o hlodavci jménem osinák africký.

Osinák africký má štíhlé a protáhlé tělo s krátkýma nohama. Bez ocasu dorůstá délky 40 - 50 cm a dospělec váží okolo 3 kg. Jelikož je z čeledi dikobrazových má ostny. Ty, ale na rozdíl od jiných dikobrazů, vyrůstají jen v zadní části hřbetu a ostny jsou menší a lehčí. Zbytek těla je pokryto krátkými plochými štětinami. Dlouhý ocas je šupinatý a je zakončen tuhými chlupy. Když jimi osinák potřese, mohou vydat šustivý zvuk.

Osináka afrického najdeme v širokém pásu rovníkové Afriky. Vyskytuje se od Ugandy až po Keňu.

Osináky najdeme většinou v lesích s větší nadmořskou výškou. Tam žijí v malých rodinných skupinkách. Když na osináka afrického někdo zaútočí, naježí ostny, dupe nohama a začne šustit chalupami na konci ocasu. Tím docílí toho, že vypadá, že je 2x větší. Také se útočícího snaží zranit bodlinami, takže se k němu postaví zády. Když jde do nejhoršího, osináci (jelikož dokáží dobře skákat šplhat) utíkají na stromy.

Aktivita osináka afrického je noční. Přes den je najdeme spát v norách či skalních rozsedlinách. Živí se hlavně květy, plody a spadaným listím a kořínky. Jsou to býložravci.

Samice je březí 100 - 110 dní a rodí 1 - 4 mláďata.

Osinák africký je podle IUCN málo dotčený druh. Jediný problém pro něj jsou domorodci, které je silně loví pro potravu.

Musíme o osinákovi africkém vědět. 

článek napsal: Kryštof, 28.4.2022


Vruboun posvátný

Tento týden vám představím ne vzácného, ale podle mě velice zajímavého brouka se jménem vruboun posvátný.

vrubouni válící svou kuličku
vrubouni válící svou kuličku

Vrubouna posvátného najdeme ve Středomoří. Hlavně v Egyptě. Zajímavé je, že samička naklade svá vajíčka do kuličky udělané z trusu. Tu potom zahrabe do země. Larva, která se vyvíjí se živí trusem. Pro Egypťany byl vruboun posvátný symbolem boha. Někteří vrubouni jsou i okřídlení a ti byli obzvlášť cenní. Dokonce je Egypťané kladly v podobě amuletů egyptským mumiím přímo na srdce. Vruboun posvátný je 2-3 cm dlouhý. Druh byl poprvé popsán roku 1758.

O kuličky z trusu je mezi vrubouny velký boj. Maličká nepozornost může stát ztrátu těžce vybudovaného majetku a potomků. S kuličkou se samec chlubí samičce, aby ji nalákal k páření. Vruboun posvátný dokáže unést až tisícinásobek své váhy. Vruboun posvátný buďto do kuliček klade vajíčka, nebo v nich žije a nebo kolem nich staví cestičky.

Musíme o něm vědět a v Egyptě se musíme koukat pod nohy, abychom náhodou na něco pro vrubouny velice důležitého nešlápli :-) :-).

článek napsal: Kryštof, 21.4.2022


Surikata

Tento týden vám představím velmi známe africké zvíře - surikatu.

Tělo surikaty bez ocasu měří 25 - 35 cm. Ocas pak měří 17 - 25 cm. Váží 600 - 975 g. Surikaty mají dlouhé drápy, které slouží k vyhrabávání potravy a doupěte. Velmi známe je, když surikata stojí na dvou zadních nohou. Podepírá se přitom ocasem.

Biotopem surikaty jsou písčité a skalnaté oblasti v jihozápadní Africe.

Surikaty jsou všežravci. Živí se kořeny či cibulek rostlin. Dále se živí štíry (jsou imuní vůči jejich jedu), malými savci, plazy, na malých ptácích a na hmyzu - hlavně sarančetech.

Surikaty najdeme žít v koloniích až o 30 jedincích. Žijí v podzemních norách, které dříve vyhrabaly zemní veverky. V čele kolonie je dominantní pár, který se jako jediný smí rozmnožovat. Když nějaká mláďata porodí jiná samice, záleží na dominantním páru, kolik mláďat přežije. Většinou bude samice s březostí vyhnána od dominantní samice. Surikaty vylézají z nor brzy ráno, aby se mohly jít slunit. Po slunění se vydávají hledat potravu.

Když někteří jedinci se vydaly hledat potravu, několik surikat zůstává, aby hlídala kolonii.

Samice je březí 11 týdnů a rodí 2 - 5 mláďat. Mláďata začínají vidět až v 10 - 14 dni života.

Surikata není vůbec ohrožena, ale přesto o ní musíme vědět.

článek napsal: Kryštof, 14.4.2022


Hadilov písař

Tento týden vám představím ohroženého afrického ptáka jménem hadilov písař.

Délka hadilova těla je 125-150 cm. Je vysoký okolo 130 cm. Rozpětí křídel jsou minimálně 2 metry. Váží 2 až 4,5 kg. Tělo je bílo-šedé, ale některá místa jsou i černá. Dlouhé a tenké nohy jsou zakončeny pařáty, které jsou uzpůsobeny pro lov ze země. Na týle má volnou chocholku per, která když je rozrušený se staví nahoru. Na ocase jsou dvě dlouhá pera. Na tvářích mají dospělci místo peří červené skvrny.

Hadilov písař žije většinou celý svůj život v jednom páru. Partneři loví společně a také spolu staví hnízdo. To je velké a posazené ve stromě. Jedno hnízdo jim vystačí na několik let. Jeden pár má teritorium, které je velké 45 km2.

Převážně se živí malými obratlovci, hmyzem a občas i ptačími vejci. Vyhledává živou kořist, ne mršiny. Při lovu kořisti používá křídla jako takový štít. Než se setmí, vrátí se ke svému hnízdu.

Hadilov písař dokáže létat až do velkých výšek. Je to dobrý běžec.

Najdeme ho v savanách a polopouštích Afriky. Jižně od Sahary.

Samice klade vejce v rozmezí několika dní. Jedna snůška čítá okolo 1-3 vajec. Než se mláďata vylíhnou, trvá to 6 týdnů.

Zajímavostí je, že hadilov písař dokáže ulovit i prudce jedovaté hady. Další zajímavostí je, že to je státní symbol Súdánu a Jihoafrické republiky.

IUCN ho klasifikuje jako ohrožený druh. Ohrožuje ho ztráta biotopů. Naštěstí je v přírodě ještě celkem dost kusů tohoto zajímavého ptáka, kterého musíme chránit.

článek napsal: Kryštof, 7.4.2022

Chameleon dvoupruhý

Tento týden se dozvíte o chameleonu dvoupruhém.

Chameleon dvoupruhý dorůstá maximálně 17 - 20 cm. Samci jsou štíhlejší než samice. Chameleon dvoupruhý má dlouhý ocas. Oči se mohou pohybovat do všech stran. Každé může v jeden okamžik koukat jinam. Silné nohy jsou zakončeny silnými drápy. Na bocích těla uvidíme dva rovnoběžné pruhy, které jsou tvořené zhrublými šupinami. Když jsou samci v klidu, mají tyrkysově zelenou barvu. Samice v klidu mají trávově zelenou.

Chameleon dvoupruhý se vyskytuje v horských oblastech Afriky. Obývá Keňu, Ugandu, Tanzanii, Somálsko a Etiopii. Vyskytuje se až do 3 000 m n. m.

Aktivita je denní. Vyhledává potravu, hmyz. Ten chytá tak, že bleskurychle vymrští lepkavý jazyk, na který se kořist přilepí. Je to samotář. Samice klade 10 - 25 vajíček. Můžeme ho chovat i doma v teráriu.

IUCN klasifikuje chameleon dvoupruhého jako málo dotčený druh. Přesto bychom o něm měli vědět

článek napsal: Kryštof, 31.3.2022


Motýlkovec africký

Dnes se dozvíte o motýlkovci africkém. Podle názvu si můžete myslet, že jde o druh motýla. Je to, ale opravdu motýl? Odpověď zní ne. Je to sladkovodní africká ryba z čeledi ostnojazyční.

Název vznikl podle prsních ploutví, které připomínají motýla. Díky nim dokáže motýlkovec africký plachtit až 2 metry nad hladinou. Tělo je hnědé. Ústa jsou plná zubů, jelikož je to dravec. Je převážně olivový, jen spodní část těla je stříbřitě-žlutá.

Motýlkovce najdeme v klidných vodách, jako jsou močály, potoky a pomalu tekoucí řeky. Obývá prostor těsně pod hladinou, kde čeká na svou kořist, kterou se stávají červy, korýši nebo drobné rybky.

Motýlkovec africký je podle IUCN málo dotčený druh. Najdeme ho v západní Africe a může se chovat i jako rybka do akvárka. Musíme ho chránit.

článek napsal: Kryštof, 24.3.2022


Gazela Grantova

Dnes vám představím krásného lichokopytníka - gazelu Grantovu.

Na hřbetě má oranžovobéžovou srst, zatímco břicho je bílé. Samci mají rohy, které jsou dlouhé 45-80 cm. Často se uvádí, že gazela Grantova si je velmi podobna s gazelou Thomsonovou. Mně to tak ale nepřijde.

Gazelu Grantovu najdeme v otevřených travnatých oblastech a také v křovinaté krajině. Tam, kde je vysoká tráva ji nenajdeme.

Gazely Grantovy jsou loveny psy hyenovitými, gepardy a občas i lidmi. Mláďata jsou lovena šakaly. Při útěku, ale gazela Grantova vytvoří rychlost až 80-90 km/h a proto jí tedy není snadné chytit.

Gazely jsou býložravci a živí se spásáním trávy a také okusují vyšší vegetaci. Gazela Grantova také migruje za potravou, ale je zajímavé, že v opačném směru než ostatní kopytníci. Gazela Grantova získává nejvíce vody z potravy.

Stáda Gazely Grantovy čítají 15-26 jedinců. V období rozmnožování si samci musí teritorium se samicemi obhajovat.

Během období dešťů samci vytvářejí teritorium o velikosti 500 m2. Značkují si ho trusem a močí.

Když jsou námluvy, samec samici sleduje a čeká, kdy přijde okamžik, kdy je ochotná s pářit. Samice je březí 198 dní. Před porodem samice opouští stádo, aby si našla vhodný úkryt pro porod v křoví. Když se mládě narodí, musí ho pečlivě olízat, aby z něj smyla pach krve, který by přilákal predátory.

IUCN klasifikuje gazelu Grantovu jako málo dotčený druh. Malé nebezpečí pro ně představuje ničení jejich biotopů a nadměrný lov. Populace se momentálně odhaduje na 350 000 jedinců.

Musíme gazelu Grantovu chránit.

Mangusta trpasličí

Tento týden se dozvíte o mangustě trpasličí, která má sedm poddruhů. Mangusta trpasličí je nejmenší druh promykovité šelmy. Promykovité šelmy jsou malé, ale velmi rychlé šelmy. Mezi promykovité šelmy patří např. surikata.

Biotopem mangusty liščí jsou savany, světlé lesy, pouště či polopouště. Najdeme ji až ve 2 000 m n.m. V Africe se vyskytuje od Etiopie po Angolu a sever Jihoafrcké republiky.

Délka těla se pohybuje okolo 20-25 cm. Ocas je někdy i delší než samotné tělo a je velký 12-20 cm. Váží až 410 gramů.

Mangustu trpasličí najdeme žít ve smečce, která má okolo 20 jedinců. Jsou v ní silné sociální vazby. Tlupu vede dominantní samice. V tlupě je i dominantní samec, který většinou hlídá před nebezpečím. O mláďata se stará celá tlupa. Přinášejí jim potravu, čistí srst nebo je zahřívají. Mangusty trpasličí můžeme spatřit spíše ve dne. Hlavně se živí hmyzem (larvami, termity, cvrčky, kobylkami) a také drobnými ještěrkami a hady i malými ptáky a hlodavci. Dokonce i štíry. V případě nouze i plody či hlízami.

Mangusty trpasličí si navzájem pomáhají s menšími druhy zoborožců. Mangusty vyplaší hmyz, který pak mohou lépe chytat zoborožci. Zoborožci naopak uvidí nebezpečí dříve než mangusty a tak se navzájem doplňují.

V ČR najdeme mangustu trpasličí v Zoo Dvůr Králové, Zoo Praha, Zoo Olomouc, Zoo Plzeň a v Zoo Ostrava.

IUCN klasifikuje mangustu trpasličí jako málo dotčený druh. Nehrozí jí tedy žádné nebezpečí vyhynutí. I přesto bychom, ale o ní měli vědět.

článek napsal: Kryštof, 10.3.2022

Pavián babuin

Dnes vám představím velmi zajímavého tvora - paviána babuin.

Samci paviána babuina jsou větší než samice. Dosahují hmotnosti až 26 kg. Samice váží jen okolo 11 kg. Samce od samice poznáme podle delších špičáků, dlouhou srstí v oblasti hlavy a krku. Tělo paviána babuina je pokryto žlutošedou srstí. Na uších a na zadnici mají srst tmavou. Pavián babuin je druhý největší pavián.

Paviána babuina najdeme jak v savanách, tak i v lesích. Nejraději se vyskytují v oblastech s množtvím vody, protože musí každý den až dva pít. Když není dostatek vody, olizují kapky rosy z kožichu. Nejčastěji se pohybují v blízkosti akácií a po zemi lezou po čtyřech. Paviání se rychle učí, jsou chytří a také přizpůsobiví. Bohužel jsou také zlobiví, protože kradou turistům věci (foťáky apod.) a dokáží otevřít i dveře auta. Některé škody na pěstování plodin jdou taky za nimi.

Paviáni babuin se sdružují v tlupách, které mají 20-180 členů. V tlupách panuje přísná hierarchie. Tlupě vládne dominantní samec, pak jsou v hierarchii postavení ostatní samci, kteří tlupu brání. Ti když tak nahradí dominantního samce. Pak následují samice s mláďaty a úplně nejníž postavena jsou odrostlá mláďata. Když se skupina přesouvá, je to velice organizovaná záležitost. Přes den najdeme paviány pohybovat po zemi. Od 16. hod. se ale vyskytují spíše v korunách stromů. Tam jsou v bezpečí před predátory. Predátory paviánů babuinů jsou gepardi, hyeny, lvi, šakali, krajty, ale i psi a lidé. Je to zajímavé, ale samci paviánů dokážou při souboji zabít levharta i geparda. Proto loví tito všichni predátoři (kromě lidí) nemocně, staré oslabené jedince a mláďata.

Paviáni mají velmi bohatou a složitou komunikaci. Orientují se podle zraku. Upřený pohled, který je doprovázený ukazováním velmi špičatých špičáků a někdy i štěkavým křikem slouží jako výhružka predátorovi. K upevňování vztahů mezi jedinci tlupy slouží čistění srsti a také předávání mláďat a dotýkání se nosy. Používají také až 30 různých zvuků. V období říje předávají informace také čichem.

Paviáni jsou všežravci. Živí se hmyzem, vejci menšími obratlovci, semeny, květy, cibulky, oddenky, hlízy, kořenky, pupeny, traviny, lusky, listy a plody. Dokážou ale ulovit i mladou gazelu či antilopu. Rádi si ukradnou pštrosí vejce, která jsou velmi výživná. Když je spatří pštrosí samec, může paviány i zabít. Jako tlupa společně loví zajíce, komby ušaté a kočkodany obecné. Dělení kořisti mezi jedinci tlupy není spravedlivé. Jako první se nají dominantní samec, který si vezme tolik, kolik chce, i když se na lovu skoro nepodílel. Další vysoce postavení samci mohou lovit i sami. Honěním za potravou denně ujdou 5-6 km.

V tlupě paviána babuina se může pářit i ten nejníže postavený samec. Proto je v tlupě velká rivalita. Při bojích dochází ke spolupráci jednotlivých samců proti jiným samcům. Samice se rozhoduje podle mnoha faktorů (např. postavení samce ve skupině, tělesná stavba, pomoc s péči o mláďata či úplatky v podobě masa. Během říje se samice páří s několika samci. Kvůli tomu samci neví, čí mládě je. Tím pádem klesá riziko, že ho zabijí. Stává se totiž, že když se samec chce spářit se samicí, která již mládě má, ale cizí, mládě samec zabije. Po narození je mládě naprosto závislé na matce. Odstaveno je po roce života. Pokud matka mláděti zemře, stará se o něj jiná samice nebo otec. Dospívající samci sami odchází, aby si našli nebo založili novou tlupu, zatímco samice zůstávají. Pavián babuin se ve volné přírodě dožívá okolo 25 let, v zajetí až 40 let.

Pavián banabuin je odolný vůči viru HIV.

Paviáni z okraje pouště Namib při nedostatku vody jedí prudce jedovatý pryšec (něco jako kaktus). U lidí může způsobit až smrt.

Samci dokážou zabít geparda či levharta.

Samci někdy využívají mládě jako takový štít. Když se chtějí bezpečně přiblížit k jinému samci, vezmou mládě před sebe a drží ho proti druhému jedinci. To většinou zklidní situaci.

Paviáni si jsou blízce geneticky příbuzní s lidmi a proto jsou občas využíváni k vědeckým experimentům.

Anglický se pavián babuin nazývá yellow baboon (žlutý pavián). Slovo baboon je nejspíše odvozeno od egyptského boha Babiho, který byl zachycován jako pavián.

Pavián babuin má tři podruhy. První, objevený v roce 1766 panem Linnaeusem, se latinsky nazývá Papio cynocephalus cynocephalus. Druhý, obejvený v roce 1893 panem Thomasem, se latinsky nazývá Papio cynocephalus ibeanus. Třetí poddruh, obejvený v roce 1919 panem Lönnbergem, se latinsky nazývá Papio cynocephalus kindae. Poddruh Papio cynocephalus cynocephalusmá mláďata černého zbarvení, poddruh Papio cynocephalus ibeanusmá mláďat bělavého zbarvení a poddruh a poddruh Papio cynocephalus kindaemá mláďata červenavého zbarvení.

Paviána babuin najdeme v Angole, Kongu, Tanzánii, Keňi, Zambii a Gabonu. IUCN ho klasifikuje jako málo dotčený druh a proto mu naštěstí nehrozí žádné nebezpečí vyhynutí. Pokud ho ale něco ohrožuje, tak to je člověk. Ať už pytlačením nebo ničením přirozeného prostředí paviána babuina.

Musíme paviána babuin znát, protože to je ohromně zajímavé zvíře, které si zaslouží být v našem povědomí.

článek napsal: Kryštof, 3.3.2022

Moucha tse-tse

Dnes vám představím africkou mouchu s názvem moucha tse-tse či také moucha bodavka nebo bodalka. Vyskytuje se nejvíce v subsaharské Africe.

Dospělí jedinci mouchy tse-tse sají krev velkých kopytníků a jiných savců. Pomáhá jim silný bodlákovitý sosák. Když je vedro, aktivita těchto much je největší. Za život saje pouze několikrát.

Moucha tse-tse se dělí na tři podrody:

  • Glossina čili morsitans - obývá nejvíce savany
  • Austenina čili fusca - obývá nejvíce lesy
  • Nemorhina čili palpalis - obývá okolí řek

Moucha tse-tse je známá jako přenašečka spavé nemoci. Ta nemoc se jmenuje Nagana nebo Spavá nemoc. Napadá hlavně dobytek a koně. Může ji dostatek i člověk a když ji neléčíme může dopadnout i smrtí.

Průběh spavé nemoci vypadá asi takto: Nejdříve jsou příznaky podobné chřipce (bolest kloubů, spavost, bolest hlavy, horečka, slabost). Když už se v této fázi neléčí přechází do druhé fáze, kdy už parazit napadne centrální nervovou soustavu. Poté přijdou křeče, zmatenost a někdy také agresivní chování vůči druhým. Nejčastěji se upadne do spánku, ze kterého se už možná ani nemusíme probudit. Asi tři čtvrtiny spavé nemoci je hlášeno z Konga. Naštěstí už v roce 2017 bylo hlášeno 1447 případů, zatímco ještě před deseti - patnácti roky to bylo okolo deseti tisíců případů.

Léčit tuto nemoc bylo v minulosti velmi složité. 20 % pacientů umřelo na nejčastěji podávaný lék. Nový lék, už je ale plně spolehlivý a dá se používat jako tabletka.

Moucha tse-tse může přenášet i malárii.

Když se samice mouchy tse-tse oplodní, vajíčko se v samicí děloze (orgán pro vývoj mláděte) vyvíjí až do třetího stádia larvy. Po nakladení se larvy zahrabou do půdy, aby mohly dokončit vývoj.

Musíme o mouše tse-tse vědět, abychom se mohli vyvarovat spavé nemoci. 

článek napsal: Kryštof, 24.2.2022


Hrabáč kapský

Tento týden vám představím mohutně stavěného savce - hrabáče kapského.

Hrabáč kapský váží až 60 kg a dosahuje délky 180-200 cm i s ocasem. Tělo je lysé, pouze na hřbetě jsou štětiny. Na předních nohách jsou 4 drápy, na zadních 5. Ušní boltce drží vztyčené, ale když je složí, uzavře přívody zvuku.

Hrabáče kapského najdeme pouze v Africe v savanách a buších. Vyskytuje se tam, kde je dostatek termitů. Vyskytuje se v skoro celé Africe jižně od Sahary. Nenajdeme ho v deštných pralesech.

Hrabáč kapský se živí hlavně termity a mravenci. Termití hnízda rozhrabává silnými drápy a termity lepí na vyplazený jazyk, který strčí do hnízda termitů.

Mládě hrabáče kapského po narození váží 1,6 kg. Samice, která rodí jedno mládě. Je březí 243 dní. V zajetí se hrabáč kapský dožívá 21-23 let.

Aktivita hrabáče kapského je především noční. Je samotář. Nejlépe vyvinutý je sluch a čich. Zatímco zrak je špatný. Nory hloubí svými silnými končetinami. Pomocí drápu rozhrabává mraveniště a termitiště.

Hrabáč kapský je klasifikován jako málo dotčený druh, přesto bychom o něm měli vědět.

článek napsal: Kryštof, 17.2.2022

Papoušek šedý

Papoušek šedý neboli papoušek žako je africký papoušek, který dokáže i mluvit.

Velikost papouška šedého je 30-40 cm. Zbarvení je světlé až šedočerné. Ocas je červený a zarovnaný. Papoušek šedý se dožívá až 50 let.

Papoušek šedý obývá okraje lesů a porosty vodních toků v Africe. Najdeme ho od Guinejského zálivu na západě po rovníku až na východ až po Ugandu.

Papoušek šedý se živí zeleninou, ovocem, naklíčenými semeny a ořechy.

Papouškové jsou jedni z nejinteligentnějších ptáků. Výzkum vědců ukázal, že papoušek šedý je schopen některá slova se naučit vyslovovat a dokonce si je i spojit s jejich významem. Bohužel se nejrychleji učí sprostá slova.

Papoušek šedý se může chovat i v zajetí. Mezi chovateli je velmi oblíben. Může však i kousnout.

Papoušek šedý je momentálně podle IUCN klasifikován jako ohrožený druh. Jeho stavy se však stále snižují. Je ohrožený kvůli ztrátě přirozeného prostředí.

Musíme papouška šedého chránit.

článek napsal: Kryštof, 10.2.2022

Termit

Všichni terimiti nesnášejí světlo a jsou světlí. Kolonie, ve kterých termit žije, jsou společensky rozdělena. O tom si povíme později. Nejčastější rozdělení jsou dělníci, vojáci a královský pár. V kolonii panuje velká hiearchie. Stavba těla se liší podle společenského postavení. Někteří jedinci mají i křídla. Když se křídla odlomí, zůstanou po nich malé pahýlky. Oči buďto chybí nebo jsou nahrazeny párem složených očí. Ty nejsou dobře vyvinuty. Termiti se orientují hmatem a také reagují na vibrace půdy

Teď vám představím jednotlivé společenské skupiny termita.

dělník
dělník

Dělník: Mají měkké tělo a zakrnělé oči, které mohou i zcela chybět. Nikdy nemají křídla. Dělníci obstarávají potravu a spravují a budují hnízda. Jsou nejpočetnější skupinou v kolonii. Dělníci se krmí navzájem řitním otvorem.

Voják: Na rozdíl od dělníků mají hlavu tvrdou a zvětšenou hlavu s velkými kusadly. Někdy se na hlavě vyskytne i roh, který vystřikuje jed. Vojáci se starají pouze o obranu.

Královský pár: Královský pár má tvrdé tělo Je to pár, který je schopný se rozmnožovat. V době rojení mají oba jedinci dva páry křídel, které jim upadnou. Když samička klade vajíčka, zvětší se jí zadeček. Někdy až na tolik, že nedokáže chodit. Pro případnou ztrátu jednoho jedince z páru jsou ve vývinu termiti, kteří jsou chováni, jako případná náhrada. Pokud k tomu nedojde, bývá chovaný jedinec usmrcen nebo jeho vývin je přeměněn v dělníka. Většinou je královský král "uvězněn" v komůrce, do které mohou vstoupit jen dělníci. Z komůrky se nemůže dostat pryč, protože chodbičky pro něj jsou moc malé.

voják
voják

Termiti si vytvářejí hnízda. Velká část termitů za svůj život neopustí hnízdo. V jednom hnízdě je několik milionů jedinců. V hnízdě se líhnou noví jedinci a hnízdo slouží také jako ochrana.

Podzemní hnízda: Jsou systémem chodeb a komůrek s jedním velkým centrem. Chodby vedou k potravě a vodě. Do centra se naskladňuje potrava.

Nadzemní hnízda: Podzemní hnízda mě opravdu fascinují. Mohou být vysoké až několik metrů. Jsou postaveny hlavně z trusu a hlíny a také z odumřelých živočichů. Také jsou využívaný sliny. K potravě vede systém podzemních chodeb.

Hnízda ve stromech: Některé kolonie si vytvářejí svá hnízda v odumřelých stromech. Jedinci těchto kolonii se často živí stromem, ve kterém je hnízdo postaveno. Chodby jsou pouze ve dřevě.

Většina termitů si je schopna sama pěstovat houby. Dále se živí čímkoliv rostlinným a třeba i trusem býložravců. Dříve jedli termiti pouze dřevo.

Jak jsem již psal, když samička klade vajíčka, zadeček se jí někdy zvětší natolik, že se nemůže hýbat. Královna je schopna naklást několik tisíc vajíček denně. Dělníci se vyvíjejí nejkratší dobu. Vojáci se vyvíjejí o trochu déle než dělníci. V prvním stadiu se všichni mohou stát čímkoliv. Na rozdělení do společenských skupin závisí potrava, feronom (chemický signál, který slouží k "naprogramování" jiného jedince) a hmatové impulzy, které vznikají při kontaktu s jinými dělnicemi a nymfami (larvami).

V mnoha zemích se termiti (hlavně ti okřídlení) stávají součástí lidského jídelníčku.

Termiti jsou i škůdci, kteří ohrožují plantáže, obilí, lesy a další stavby. Okolo 10% z 2000 druhů termitů je považováno. Mají, ale dobrý vliv na půdu.

Jejich nejbližším příbuzným jsou švábi.

Tento článek byl o termitech obecně, existují, ale i druhy termitů. Termit není nijak ohrožen, ale i přesto bychom ho měli chránit.

článek napsal: Kryštof, 3.2.2021

Oblovka obrovská

Dnes vám představím obrovského šneka.

Jen ulita oblovky obrovské je velká okolo 20 cm. Ulita je pestře zabarvena. Je zbarvena podobně jako srst tygrova a proto se oblovce někdy přezdívá tygr. Zajímavé je, že pokud mají dostatek vápníku a mají ulomenou ulitu, dokáží si ji dostavit.

Oblovka obrovská neboli achatina velká se živí hlavě rostlinami. Například salátem, batáty, okurkou, pampeliškami, žampióny, melouny, jitrocelem a jinou zeleninou a ovocem.

Samička oblovky obrovské klade 100-200 vajíček, která částečně nebo zcela zahrabe. O vajíčka se pak už dále nestará, a dokonce je i někdy sežere. Po 10-20 dnech se líhnou malé oblovky o velikosti okolo půl centimetru. Nejdříve sežere skořápku a pak začnou přijímat potravu stejnou jako dospělí jedinci. Mláďata velice rychle rostou. Když mají dostatek potravy a vápníku, za měsíc vyrostou o 2 cm. Rostou do jednoho roku a ve volné přírodě se dožívají 3-5 let. V zajetí až 8.

Oblovku obrovskou můžeme chovat i v zajetí. Patří mezi největší suchozemské plže.

Musíme oblovku obrovskou chránit, aby mohla stále někdy žrát svá vajíčka.

článek napsal: Kryštof, 27.1.2022

Kočka pouštní

Dnes se dozvíte o kočce pouštní neboli o kočce písečné. Její latinský název je Felis Margarita.

Kočka pouští váží 1500 až 3500 g. Délka těla bez ocasu je 40-60 cm. Ocas měří 25-30 cm. Vysoká je 25-30 cm. Hlavu má kočka pouštní širokou s velkými ušními boltci. Tělo je kulaté a nohy jsou krátké. Srst je zbarvena pískově nebo šedě. Na končetinách a na konci ocasu může být i mourovatá. To však záleží na poddruhu. Mezi prsty jí vyrůstá hrubá hustá černá srst, která zabraňuje, aby se probořila do písku.

Kočka pouštní se vyskytuje v severní Africe, na Blízkém východě, V Alžírsku, Egyptě, Maroku, Libyi, na skoro celém Arabském poloostrově, Izraeli, Iráku, Íránu, Jordánsku. Její areál se táhne i přes Afghanistán až do Pakistánu. V Africe se vyskytuje i v Nigeru a Čadu. Najdeme jí v písečných nebo kamenitých pouštích a také v pouštních horských oblastech.

Kromě období páření žije kočka pouštní samotářsky. Teritorium jednoho jedince může být velké až 16 km2. V době páření vydávají štěkavé zvuky, které nejspíše mají přilákat partnera.

V zajetí se kočka pouštní páří i vícekrát ročně. Saharská populace se páří od ledna do dubna. V Pákistánu se páří od září do října. V Turkmenistánu se páří v dubnu. Březost koček pouštních trvá 60-70 dní. Jeden vrh čítá 1-8 mláďat. Většinou 3-4. V zajetí kočka pouštní žije až 13 let.

Aktivita kočky pouštní je noční. Přes den jí můžeme spatřit, jak se skrývá ve vyhrabaných doupatech. Takových doupat může mít jedna kočka i více. Má výborně vyvinutý čich. Ještě lépe, má ale vyvinutý sluch, který používá, když loví. Kořist dokáže slyšet i pod pískem. Hlavně se živí pískomily. Dá si také hmyz, ptáky, ještěrky a někdy také drůbež. Jedovaté hady dokáže ulovit tak, že je nejdříve omráčí úderem packou. Kořist je pro ni hlavním zdrojem vody. Mezi největší nebezpečí patří pro kočku pouštní sovy, šakali a draví ptáci. Také jedovatí hadi. Kočka pouštní umí skvěle hrabat.

IUCN klasifikuje kočku divokou jako málo dotčený druh. Není tedy ohrožena. I přesto, ale o ní musíme vědět.

článek napsal: Kryštof, 20.1.2022


Plameňák růžový

Dnes vám představím velmi známe a rozšířené zvíře - plameňáka růžového.

Plameňáka růžového najdeme na africkém pobřeží a na Madagaskaru. Dále ho můžeme najít v tropických a subtropických pásmech Asie (od malé Asie po Indii) a Evropy (Španělsko až Černé moře).

Samec plameňáka růžového je o něco menší než samice. Dosahuje totiž výšky 120-150 cm a rozpětí křídel má 140-160 cm. Váží 2-4 kg. Zobák je růžový s černou špičkou. V prostředku je zobák zahnutý. Prsty na hubených růžových nohách jsou spojené blánami. Zajímavé je, že plameňáci mají větší oko, něž mozek. Ve starém Římě se jedly plameňáčí jazyky, které jsou silné.

Plameňáci hnízdí ve skupinách až o několik 10 tisících jedincích. Hnízda si staví z bláta a hlíny. Mládě se z vajíčka klube po 27-31 dnech. Ve věku 5-7 dní se mláďata sdružují do mláděcích skupin. Mezi 65-90 dny se mláďata osamostatňují. Mláďata mají šedé peří. V přírodě se plameňáci dožívají až 50 let, ale v zajetí výjimečně až 80 let.

Plameňák růžový dokáže plavat. Živí se vodními bezobratlými, drobnými rybkami, řasami a semeny mokřadních rostlin a tlejícími listy.

IUCN klasifikuje plameňáka růžového jako málo dotčený druh, ale i tak bychom o něm měli vědět.

článek napsal: Kryštof, 13.1.2021


Web www.ochrana-zvirat.cz se opět po vánoční volnu, které končí 10.1.2022, už chystá na články. Těšíte se?

Web www.ochrana-zvirat.cz má vánoční volno až do 10.1.2022. Přejeme vám tedy krásné Vánoce, děkujeme, že jste našimi čtenáři a těšíme se na vás v roce 2022.

Štětkoun africký

Tento týden vám představím štětkouna afrického.

Štětkoun africký je pestře zbarvené prase. Jedinci žijící na západě Afriky mají srst do červena, jižněji mají štětkouni afričtí tmavou srst a světlou hlavu. Na konci uší jsou chomáčky chlupů. Štětkoun africký má dlouhou hřívu, která směřuje od hlavy na hřbet. Kly jsou nevýrazné. Štětkoun africký má tělo dlouhé 100-150 cm. Váží 50-130 kg a ocas je dlouhý 30-45 cm.

Štětkoun africký se vyskytuje ve střední a západní Africe. Jeho biotopem jsou lesnaté porosty do 4000 m n.m.

Štětkoun africký vytváří skupiny o 15 jedincích. Vede je dominantní samec. Je aktivní převážně v noci. Samice je březí 220-230 dnů a rodí několik mláďat. Mláďata stráví prvních několik dní v takovém hnízdě, které postaví samice. Umí dobře plavat a dokáže vyvinout i dobrou rychlost běhu. Dožívá se 12-15 let. Je to všežravec. Více se živí rostlinou složkou. Menší obratlovce dokáže, ale i sám ulovit.

Štětkoun africký není ohroženým druhem. IUCN ho klasifikuje jako málo dotčený druh.

Doufám, že jste si ten dnešní, ale i všechny články na této záložce užili, protože máme od 6.12. 2021 do 10.1.2022 vánoční volno. Toto tedy byl poslední článek v roce 2021, který se zveřejnil na záložce Zvířata Afriky.

článek napsal: Kryštof, 2.12.2021


Gazela dorkas

Tentokrát se na této záložce máte šanci dozvědět něco o gazele dorkas.

Gazela dorkas je sudokopytník, který je dlouhý 90-110 cm. Váží 15-25 kg a v kohoutku měří 55-65 cm. Samičcí rohy jsou 15-25 cm dlouhé, ty samčí ale až 25-40 cm a jsou výrazně tlustší, mají výraznější prstence a jsou zahnutější. Zbarvení na bocích a na horní polovině těla je načervenalé či béžové. Břicho je světlé.

Gazela dorkas dokáže přežít v suchém prostředí pouště a polopouště. Dokáže přežít i dlouho bez vody. Když je potřeba, vydrží bez ní úplně. V tomto případě získává tekutiny z rostlin. Vyskytuje se také na savanách a žije v malých stádech, které jsou tvořeny samicemi s mláďaty a jedním dominantním samcem. Výjimečně mohou stáda mít až 100 jedinců.

Gazela dorkas se živí listy akácii a různých křovin. Když může, spase trávu a jiné rostliny.

Jejími predátory jsou jakékoli střední až větší šelmy. Například ji mohou ulovit psi hyenovití, gepardi, lvi a levharti. Gazela dorkas se může stát kořistí i orlů a krajt. Pokud je však gazela dorkas zdravá, většinou dokáže predátorům utéct, protože dokáže vyvinout rychlost až 80 km/h.

Gazely jsou býložravci.

Gazela dorkas se vyskytuje hlavně v severní Africe a trochu i v Izraeli a v Jordánsku.

Samice gazely dorkas je březí (těhotná) 165-180 dnů. Většinou samice rodí 1 mládě. Je kojeno 2-3 měsíců. Ve volné přírodě se gazela dorkas dožívá 10, maximálně 12, 5 let.

IUCN gazelu dorkas klasifikuje jako zranitelný druh. To znamená, že ji do budoucna hrozí vysoké nebezpečí vyhynutí. V součastnosti jich je několik desítek tisíc jedinců. Populace však klesá. Zajímavostí je, že již jedna vyhynulá gazela (gazela dlouhorohá) byla do roku 2001 považována za poddruh gazely dorkas. Výzkum však ukázal, že se o poddruh nejedná.

Musíme gazelu dorkas chránit. Příští týden se na záložce Zvířata Afriky můžete těšit na štětkouna afrického.

článek napsal: Kryštof, 25.11.2021


Karakal

Tento týden vám na záložce Zvířata Afriky představím krásnou kočkovitou šelmu s názvem karakal.

Nejdříve byste se měli dozvědět, jak vzniklo jméno karakal. Tento název pochází z turečtiny, kde znamená černé ucho. V Nigeru se karakalovi říká gazelí kočka, protože loví gazely dorkas, které vám příští týden představím. V Africe se mu přezdívá rudá kočka nebo rudý rys. V tuzemsku se někdy nesprávně nazývá rys karakal, rys severoafrický, rys stepní a rys pouštní. Správné jméno však zní karakal.

Karakal je řazen mezi malé kočky. Na první pohled se karakal podobá rysům, s nimi ale není nijak příbuzný. Zbarvením a stavbou těla se podobá také pumě, s kterou si také není příbuzný. Srst karakala je šedá, písková, béžová, hnědá nebo načervenalá. Samice bývají světlejší než samci. Dospělí jedinci na sobě na rozdíl od některých mláďat nemají skvrny. Uši karakala jsou černé, na konci jsou, podobně jako u rysů, opatřeny dlouhými chomáčky chlupů. Zadní nohy jsou delší než přední. Tělo je bez ocasu dlouhé 60-105 cm, samotný ocas pak měří 20 - 35 cm, v kohoutku (bez hlavy) je karakal vysoký 40 - 50 cm. Samice v Izraeli a středozápadní Asii váží okolo 5, 5 kg. Samci v jižní Africe váží až 20 kg.

Karakala najdeme od severozápadní Indie, přes Turecko, Blízký východ a okolí Kaspického moře, okolí Sahary po jižní Afriku. Biotopem karakala jsou savany, buše, polopouště, řídké lesy, stepi a lesostepi. Jeho biotopem jsou také horské oblasti do 3 300 m n.m.

Karakal se živí zající, damany, antilopy, hlodavci, ptáky a malými a mladými gazelami. Živí se také pískomily, krysami a myšmi. Jeho potravu tvoří i zemní veverky. 5 % stravy karakala tvoří vegetace, malí masožravci, bezobratlí a plazi. Když může, zabije i domácí zvířata. Nejvíce ovce, drůbež a kozy. Nepohrdne ani mršinou. Dokáže vydržet dlouho bez pití.

Karakal loví nejvíce v noci, když je ale chladný den, tak i ve dne. Útočí sprintem na krátkou vzdálenost. Pokud loví ptáky, dokáže vyskočit vysoko. Větší oběť zardousí, menší kousne do týla. Dokáže sníst 2x - 3x více váhy, než váží on sám. Dobře šplhá, proto si někdy kořist vytáhne do koruny stromů. Karakal a serval (další krásná kočkovitá šelma) dokáží vyvinout oba obrovskou rychlost. Co se rychlosti běhu týče, jsou hned za gepardem.

Karakal je samotářské zvíře, jen výjimečně spolu mohou žít dva dospělí jedinci mimo dobu páření. Každý jedinec má vlastní teritorium. Samice mají menší teritorium než samci.

koťata
koťata

Aby daly samice najevo, že jsou v říji, více značkují močí. Karakal se páří celoročně. Období, kdy je pár spolu trvá 3-7 dnů. Po až 80 denní březosti samice rodí většinou dvě roztomilá koťata. Rodí je v jeskyni, v opuštěné noře lišky, hrabáče či dikobraza. Ve třech měsících jsou mláďata schopna sama lovit, krátce nato jsou odstavena a nejpozději v 10 měsících matku opouštějí. Vydávají se hledat vlastní teritorium. V zajetí se karakal dožívá až 20 let, ve volné přírodě okolo 12 let.

Karakali jsou někdy zabíjeni lvy, hyenami a levharty. Vyjímečně je loví i vlci. Největší konkurenci po karakaly představují servalové a šakalové, trochu i gepardi. Podle výzkumu platí to, že když na nějakém místě ubude šakalů, zvýší se tam počet karakalů.

Starověcí Egypťané někdy karakaly mumifikovali, protože mysleli, že mají kouzelnou moc.

Pokud je karakal chycen jako mládě, dá se využívat jako "lovecký pes".

Případy, kdy karakal napadl člověka jsou velmi vzácné.

IUCN klasifikuje karakala jako málo dotčený druh. V některých lokalitách, jako je severní Afrika, středí Asie a Indie, jsou karakalové ohroženi.

Musíme karakala chránit nejenom v místech, kde je ohrožen, ale na celém světě. Protože to je jedna z nejhezčích žijících kočkovitých šelem na světě.

Příští týden se na záložce Zvířata Afriky můžete těšit na gazelu dorkas, kterou karakal loví.

článek napsal: Kryštof, 18.11.2021


Cibetka africká

Tento týden se na záložce Zvířata Afriky dozvíte o cibetce africké.

Cibetka africká je šelma. Tělo je dlouhé 60-90 cm. Délka ocasu činí 40-60 cm. Váží 10-15 kg. Má krátkou hustou srst, která je zbarvena okrově až stříbrně. Téměř po celém těle má černé skvrny. Po celá záda až po ocas se táhne černý pruh, který tvoří hřívu. Hříva dosahuje až 10 cm. Dokáže jí při vzrušení vztyčit. Ocas je od poloviny ke špičce černý. Končetiny má cibetka africká krátké a zcela černé. Na každé končetině má pět prstů, které mají nezatažitelné drápy. Uši jsou velmi malé.

Cibetka africká je tiché a také plaché zvíře. Vydává pouze různé kašlavé a bzučivé zvuky. Cibetka africká je samotářské zvíře, s výjimkou období páření. Je to převážně noční živočich. Nejčastěji ji můžeme nalézt od soumraku až do půlnoci. Výjimečně jí můžeme spatřit i ve dne. Na okraji svého teritoria můžeme nalézt výkaly tamnějšího "vládce teritoria".

Cibetky loví menší savce, hady a žáby. Potravou cibetky africké se může stát jakékoli zvíře, které je tato šelma schopna zabít. Menším živočichům přerazí páteř nebo krk, aby je usmrtila. V období zrání plodů s živí i rostlinami a ovocem. Živí se i mršinami.

Cibetku africkou nalezneme ve střední a jižní části východní Afriky. Vyskytuje se v savanách, ale i v deštných pralesech. Nejčastěji ji najdeme na savanách nebo v lesích.

Cibetka africká se rozmnožuje po celý rok. Samice je březí 9-10 dní. Poté samice v doupěti porodí 1-4 mláďata. Během roku může mít až 3 vrhy. Na nohy si malé cibetky stoupnou v pátém dni života. Mezi 17. až 18. dne vylézají z doupěte. Na mléko jsou závislé 6 týdnů. Ve dvou měsících se učí mláďata lovit. Cibetka africká se dožívá patnácti až dvaceti let.

IUCN klasifikuje cibetku africkou jako málo dotčený druh. To znamená, že není ohrožena.

Měli bychom o cibetce africké vědět.

článek napsal: Kryštof, 11.11.2021

Páv konžský

Tentokrát si máte šanci přečíst o pávu konžském.

Páv konžský dosahuje délky 60-70 cm a váží 1 až 1, 5 kg.

Páv konžský si vytváří hnízda na stromech. Vyskytuje se na území konžské pánve. Konžská pánev je druhý největší prales na světě. Najdeme ho ve střední Africe.

Poprvé druh popsal v roce 1936 Jamesen Chapinem. Chapinem si při výpravě do Konga všiml čelenky, kterou na sobě měl domorodý náčelník. Skládala se z podivných per. Byla to pera páva konžského. O 33 let později viděl Chapinem v belgickém muzeu v Tervenu vycpaný exemplář páva konžského. Byl tam vystaven už od roku 1896. Vědci ho totiž považovali za křížence africké drůbeže a asijského páva a nedoporučovali jej vystavovat.

Páv konžský snáší 2-4 vejce. Než se mláďata vylíhnou, trvá to 4 týdny.

Podle IUCN je páv konžský zranitelný druh. IUCN je mezinárodní společnost pro ochranu přírody. Sídlí ve Švýcarsku a vznikla v roce 1948. Většině zvířat uděluje takovou známečku, jak jsou ohroženi. Od málo dotčená až po vyhynulá zvířata. Kategorie "zranitelný" znamená, že není hodně ohrožen, ale že malé nebezpečí vyhynutí je. Populace páva konžského se odhaduje na maximálně 10 000 jedinců.

Páv konžský je krásné zvíře a musíme ho chránit. Příští týden se můžete těšit na záložce Zvířata Afriky na článek o cibetce africké.

článek napsal: Kryštof, 4.11.2021

Orel damaní

Tentokrát se na záložce Zvířata Afriky dozvíte o orlu damaním.

Tento orel dorůstá délky 75-95 cm. S rozpětím křídel měří a 2,2 m. Samice jsou větší. Váží až 4, 5 kg, zatímco samci jen 3, 7 kg. Opeření je černé, kromě svrchní části těla, kde má bíle V.

Orel damaní se vyskytuje v říčních roklích nebo na skalnatých výhozech v západní a východní Africe, v Čadu a na Arabském poloostrově, tam ale roztroušeně.

Podle jména víme, že loví damany. Na damany se přímo specializuje. Pokud se o nich chcete dozvědět více, tak si přečtěte článek o damanu skalním, který jsem napsal minulý týden na této záložce. Občas se živí i jinými savci nebo ptáky, včetně pávů. Páva konžského představím na této záložce příští týden.

Samice orla damaního klade 2 vejce. Než se vylíhnou trvá to 45 dní. Jedno mládě se líhne dříve. To první vylíhnuté zabije to druhé vylíhnuté kvůli potravě. Zabije ho, i když je potravy dost pro oba.

IUCN orla damaního klasifikuje jako málo dotčený druh.

Měli bychom o orlu damaním vědět. 

článek napsal: Kryštof, 28.10.2021

Daman skalní

Tento týden vám představím nejbližšího příbuzného slona s názvem daman skalní.

Daman skalní dosahuje délky 30-70 cm a váží 2-5 kg. Má krátký ocas a pohlaví se od sebe těžko rozlišují. Nápadné jsou horní řezáky, které dorůstají po celý život. Na chodidlech jsou polštářky. Daman dokáže velmi dobře šplhat.

Damani se často vyhřívají na slunci nebo se zahřívají navzájem, tak že jsou blízko u sebe. Odpočinkem a vyhříváním tráví 95 % života. Nepotřebují hodně vody. Vnitřní prst na zadní končetině je opatřen drápkem na čistění srsti. Ostatní prsty jsou zakončeny nehty. Dožívají se 9-14 let. Damani jsou velmi sociální zvířata a mají spousto způsobů na dorozumívání. Podle jejich tzv. zpěvu můžeme určit, jak je ten jedinec velký, kolik váží, jakou má kondici... Mají docela dobrý sluch, zrak i čich a v prostoru se orientují i dlouhými hmatovými vousy.

Daman skalní žije v koloniích o maximálně 80 jedincích. Kolonie se skládají z menších rodinných skupin, které mají 3-8 jedinců. Samec si značí teritorium a brání svou skupinu. Ukrývají se pod kameny nebo v úzkých skalních štěrbinách.

Daman skalní se živí travami, mechem, bylinami a plody. Snědí také housenky a hmyz. Potravu si damani hledají maximálně 50 metrů od úkrytu a při jezení je hlídají dva damani, kteří jsou na vyvýšených místech. Když je nebezpečí, vydávají varovný signál. Vodu získávají z potravy a celá tlupa kadí na jedno místo.

Damany loví kobry, karakaly, levharti a dravci jako je orel damaní, kterého představím příští týden.

Daman skalní se páří jednou za rok a samice rodí 2 - 4 mláďat. Je březí 7 - 8 měsíců.

Dříve se damani nazývali tlustoši.

Daman si je velmi příbuzný se slonem.

Daman skalní je podle IUCN málo dotčený druh. Někde je dokonce považován za drobného škůdce.

Měli bychom o damanovi skalním vědět.

článek napsal: Kryštof, 21.10.2021

Slon africký

Tento týden vám představím největšího suchozemského tvora se jménem slon africký. Bude to první slon, kterého na webu www.ochrana-zvirat.cz představíme a bude to zároveň první ohrožené zvíře na záložce Zvířata Afriky. Tak se pohodlně usaďte a pustě se do čtení.

slon africký
slon africký

Slon africký může dorůst výšky až 3 - 4 m. Tělo samce je dlouhé až 9 m a váží až 7 tun. Samice jsou menší. Váží okolo 4 tun. Největší jedinec byl vysoký 4, 2 m a vážil přes 8 tun. Tento jedinec byl zastřelen v roce 1955 v Angole. Slon africký dokáže vyvinout rychlost až 40 km/h, ale běžně se pohybuje jen okolo 6 km/h. Kvůli váze se při našlapování dotýkají země jen třemi končetinami. Našlapují pouze na konce prstů, které mají kopýtkové nehty. Zbytek tlapy je podložen vazivovým polštářkem. Slon dokáže velmi dobře plavat. Velké uši pomáhají slonům, aby si ochlazovali tělo. Kly, které mají obě pohlaví, jsou ve skutečnosti prodloužené řezáky z horní čelisti. Tyto kly rostou po celý život a dosahují délky až 3, 5 m a váhy 100 kg. Rekordně až 200 kg. Zuby se mění 6x za život. Po vypadnutí posledního zubu, zvíře umře hlady, protože nemá, jak rozkousat potravu. Většinou slon africký umře právě hlady. Kůži má velmi tlustou a chlupy jsou pouze na konci ocasu. Chobot je tvořen 40 000 svaly (člověk má celkově svalů jen 600). Chobotem sloni pijí, dýchají a i jím manipulují s předměty. Jídlo jedí pusou. V přírodě se sloni dožívají 65-70 let. V lidské péči, se dožívají více, protože se jim lidé starají o zuby.

sloni afričtí se ochlazují tím, že do chobotu nasají písek nebo vodu a pak to na sebe stříkají
sloni afričtí se ochlazují tím, že do chobotu nasají písek nebo vodu a pak to na sebe stříkají

Sloni žijí společensky. Stáda jsou tvořena příbuznými samicemi a mláďaty. Vedoucí stáda je nejstarší samice a ve stádě panuje velká hierarchie. Samci žijí v menších skupinkách nebo samotářsky. Ke stádu se přibližují jen v období rozmnožování. V období rozmnožování spolu bojují o samice. Mají velmi velké sociální cítění. Když někdo ze stáda zemře, tak jsou ostatní sloni smutní. Hladí ho choboty, nosí mu potravu, snaží se ho postavit na nohy nebo troubí. Často u mrtvoly stojí několik hodin a pak se na místo několikrát vracejí. Sloni jsou velmi inteligentní zvířata s velkou pamětí. Vedoucí samice si pamatuje každý vodní zdroj v okolí. Slon africký se velmi rád koupe nebo válí v bahně. Bahno zvíře ochlazuje, chrání před komáry, klíšťaty a mouchou tse-tse (moucha, která způsobuje spací nemoc ). Také chrání pokožku.

Nejvyvinutějšími smysly slona afrického jsou čich a sluch. Dokáže slyšet infrazvuk. Tyto zvuky také sami vydávají a dorozumívají se s nimi na velké vzdálenosti. Nejspíše slyší i přicházející déšť. 

Sloni jsou býložravci. Pokud nemohou dostat na listí na stromě, tak strom pokácí. Za potravou také migrují velké vzdálenosti. Denně sní okolo 220 kg a vypijí 130-190 litrů vody. Potravu požírají 15-18 hodin denně a spí jen 2 hodiny denně.

slon africký je jedno z nejnebezpečnějších zvířat Afriky, zničí vše kudy projde
slon africký je jedno z nejnebezpečnějších zvířat Afriky, zničí vše kudy projde

Samice slona afrického je březí 22 měsíců a mládě kojí 2 roky. Každý měsíc slůně přibere 9-20 kg a každý den vypije 9-12 litrů vody. Ve 4 měsících přechází na stravu dospělých. Samice se stádem zůstávají, samci ho opouštějí.

Samci jsou v období páření velmi agresivní. Nejbližším příbuzným slona je malý hlodavec daman. Damana skalního vám představím příští týden. Slonovina se používala i na výrobu kulečníkových kuliček. Samci slona afrického mají "piňďu" až 1 m dlouhý.

Slon africký je podle IUCN ohrožený druh. Největším jeho nepřítelem je člověk, který jej lovil pro slonovinu, maso, kosti a kůži. V současnosti je lov slona zakázán, ale i tak se pytlačí.

Musíme slona afrického chránit.

článek napsal: Kryštof, 14.10.2021

Komba ušatá

Tento týden se na záložce Zvířata Afriky dozvíte o kombě ušaté.

Komba ušatá, jinak nazývaná komba obecná, komba senegalská a uchoš dlouhoocasý, je noční primát, který dorůstá malého vzrůstu. Jsou vysocí okolo 13 cm a váží 95-300 g. Jejich velké oči jim umožňují vidět skvěle v noci. Dlouhý ocas kombě pomáhá při rovnováze. Uši se skládají ze čtyř částí, které mohou ohýbat. Uši se tak mohou natáčet za zvukem. To jim pomáhá při lovu hmyzu v noci.

Komba ušatá je všežravec. Živí se hmyzem, ovocem, květinami, semeny, vejci, ořechy, blahovičníkem a malými živočichy včetně ptáků.

Komba ušatá se vyskytuje v Africe v okolí rovníku. Biotopem komby ušaté je savana, křovinné a akáciové porosty.

Území komby ušaté si komba značí močí, kterou si nanáší na packu.

Komba ušatá se rozmnožuje 2x za rok a to na začátku období dešťů (listopad) a na konci období dešťů (únor). Samice má na jeden vrh 1-2 mláďata a je 120 dní březí, než je porodí. Novorozená mláďata se rodí s polozavřenými očima a nemohou se pohybovat samostatně. Několik dní je samice nosí ve svých ústech a na krmení je nechává na vhodných větvích.

Komba ušatá je podle IUCN klasifikována jako málo dotčený druh. Nehrozí jí tedy nebezpečí vyhynutí.

V ČR se chová v Zoo Praha, Safari Parku Dvůr Králové, Zoo Ostravě, Zoo Jihlavě a v Zoo Plzni.

Komba ušatá je moc krásný noční primát a musíme o něm vědět. 

článek napsal: Kryštof, 7.10.2021

Hroch obojživelný

Tento týden vám představím třetí největší suchozemské zvíře se jménem hroch obojživelný.

Samec hrocha obojživelného je dlouhý až 360 cm, vysoký v kohoutku až 165 cm a může vážit přes tři tuny. Samice jsou menší až o třetinu. Mezi čtyřma prsty, ukončenými kopýtky jsou plovací blány. Hroch obojživelný dokáže chodit po dnu, kde si hledá potravu. Nozdry a uši dokáže hroch při potopění zavřít. Kly samců mohou celkově měřit až 70 cm a z dásní vynikají na délku až na 35 cm. Kůže je lysá a tlustá. Na některých místech je i 3 cm tlustá. Chlupy jsou pouze na konci ocasu, na čenichu a uvnitř ušních boltců. Pod kůží je pěti centimetrová vrstva tuku. Když je sucho, kůže snadno popraská.

souboj samců, více se o něm se dozvíte v následujícím odstavci
souboj samců, více se o něm se dozvíte v následujícím odstavci

Hroši žijí ve skupinách o až 150 jedinců. Obvykle však jen o 10-20 jedinců. V menších tlupách je samec jeden ve větších jich je několik. Jsou silně hierarchičtí. Území si značí trusem, který na souši i ve vodě rozmetávají pomocí ocasu. Samci spolu často bojují o samice nebo o teritorium. Pokud je v souboji vůdčí samec poražen, vítěz ovládne tlupu. Vítěz někdy i usmrtí všechna sající mláďata. Podřízenost se projevuje tím, že hroši vystrčí zadnici z vody a vykadí se vůdčímu samci přímo doslova na nos. Hroši výborně plavou. Na jedno nadechnutí vydrží pod vodou až pět minut. V nouzi však vydrží pod vodou i 25 minut. Maximální rychlost, kterou dokáže vyvinout je až 25 km/h. Hrochy často ve vodě i na souši doprovází volavka rusohlavá, která je zbavuje parazitů. Varují hrochy také před nebezpečím. Navštěvuje je i klubák, ten ale jen vzácně. Ve vodě je zbavuje parazitů i želva polomedusa a kaprovitá ryba labeo dlouhloploutvé. Labeo se také živí hroším trusem.

Hroch obojživelný se vyskytuje ve střední a jižní Africe.

Většinu potravy získává noční pastvou na souši. Část potravy získává i ve vodě. Dá si, ale i mršinu a menší zvířata. Za den sežere 30-40 kg.

Dospělé hrochy loví už jen krokodýli a lvi. Mláďata loví hyeny skvrnité a někdy levharti. Pro mláďata představují nebezpečí hlavně krokodýli a starší samci, před kterými je samice zuřivě brání.

Hroši se rozmnožují po celý rok. S většinou samic se páří vůdčí samec. Jiným samcům často, ale povoluje se také pářit. Páří se vždy ve vodě. Samice rodí jedno mládě, výjimečně dvě. Je březí 230-240 dnů. Mládě se rodí ve vodě a ihned po narození vyplouvá k hladině, aby se poprvé nadechlo. Kojí se pod vodou. Mládě umí nejdříve plavat a až pak chodit. Mládě samice obvykle vodí za sebou. Dokud jsou mláďata malá, vozí je na hřbetě. S výchovou samici pomáhají i jiné samice. Plného vzrůstu mládě dosahuje v 5 letech. V přírodě se dožívá 40 let, v zajetí až 55 let.

IUCN klasifikuje hrocha obojživelného jako zranitelný druh. Do budoucna mu tedy hrozí nebezpečí vyhynutí. Celkové počty jsou odhadovány na 125 000 - 150 000 jedinců. Stavy stále klesají. V Tanzanii jich je až 20 000 - 30 000 jedinců.

Musíme hrocha obojživelného chránit.

článek napsal: Kryštof, 30.9.2021

Antilopa žirafí

Dnes vám představím velmi zajímavou antilopu, antilopu žirafí.

Antilopa žirafí se domorodci nazývá gerenuk. Vyskytuje se ve východní Africe. Konkrétně v keři porostlých suchých krajinách v Tanzanii, Etiopii, Keni, Džibutska a Somálska.

samec
samec

Samci jsou větší než samice. Antilopa žirafí dorůstá délky okolo 150 cm. Samci váží okolo 45 kg a samice okolo 30 kg. Je vysoká a štíhlá. Samce od samice poznáme podle samcova dlouhého krku. Hlavním poznávacím znamením je její dlouhý krk, malá hlava a velké uši. Samci antilopy žirafí mají rohy, které jsou dlouhé až 35 cm. Jazyk je dlouhý a zašpičatělý.

Antilopa žirafí žije v párech nebo také v malých skupinkách 2-4 samic. Vodu antilopa žirafí získává jen z potravy. Dokáže tedy přežít ve velmi suchých lokalitách. Nežije, ale na Sahaře.

Antilopa žirafí dokáže dosáhnout na větve, které jsou vysoko. Umožňuje jí to její dlouhý krk a hlavně schopnost se postavit na zadní a vydržet tak stát velmi dlouho. Hlavně se živí listy akácii a keřu rodu Commiphora a Premna. Živí se, ale také pupeny, plody nebo i květy.

samice
samice

Antilopa žirafí se páří kdykoliv během roku. Samice jsou březí 7 měsíců a rodí 1 mládě. Mládě po narození váží okolo 3 kg. Ve volné přírodě se antilopa žirafí dožívá až 8 let, v zajetí až 13 let.

V zoo se chová jen zřídka, patří totiž k nejchoulostivějším druhům.

IUCN (mezinárodní svaz pro ochranu přírody) klasifikuje antilopu žirafí jako téměř ohrožený druh. Je to tedy mezi zranitelným a málo dotčeným druhem (aby mohlo být zvíře našim tématem týdne musí být klasifikováno alespoň jako zranitelný). Znamená to, že jí nehrozí velké nebezpečí vyhynutí, ale malé tam je.

Antilopa žirafí je krásné a pozoruhodné zvíře, které si není příbuzné s žirafou a měli bychom jí chránit.

článek napsal: Kryštof, 23.9.2021


Fenek

Tento týden vám představím nejmenší psovitou šelmu světa a zároveň nejmenší lišku světa - fenka nebo také fenka berberského.

Fenek je malá lištička. Je menší než kočka domácí. Neváží více jak 2 kg, tělo není delší jak 41 cm (minimálně 24 cm), ocas je dlouhý 12-31 cm, ale přesto je fenek jedno z nejzajímavějších zvířat.

Fenek má k jeh tělu velké uši. Mohou být dlouhé až 15 cm. Uši fenka také ochlazují. Má dlouhý huňatý ocas a dlouhé silné nohy. Mají výborný zrak. Zuby jsou malé. Srst je zlatoplavá, na obličeji, končetinách a na břiše je srst bílá. Špička ocasu je černá a tlapky jsou chráněny před rozpáleným pískem hustou srstí.

Fenek je skvěle přizpůsobený k životu na Sahaře. Jeho biotopem je písčitá poušť se stabilními písčitými dunami. Vyhledává stanoviště, kde jsou keře, trávy a stromy. Vegetace mu poskytuje úkryt, materiál pro stavení nor a někdy i potravu a vodu.

Fenek se vyskytuje v polopouštích a pouštích severní Afriky a na Sinajském poloostrově. Možná i na Arabském poloostrově. Na 100 % se vyskytuje v: Tunisku, Libyi, Maroku, Alžírsku, Saudské Arábii, Egyptě, Čadu, Nigeru Súdánu, Mauretánii a v Mali.

Je aktivní v noci. Přes den se fenek v norách schovává před sluncem. Nory mají několik vchodů a může jí obývat množství fenků. Doupata jsou vycpaná listy, peřím, srstí a trávou. Žijí v rodinách s jedním nebo několika dospělými páry. Velmi hodně spolu komunikují. Teritorium je označováno trusem a močí. V jednom teritoriu je více rodin. Jsou velmi hraví, aktivní a hodně pohybliví. Dospělí jsou schopni skočit 70 cm do výšky a metr do délky. Pokud se cítí v nebezpečí, dokáží se velmi rychle zahrabat do písku.

Fenek si potravu obstarává sám. Jsou všežravci. Jejich citlivý zvuk jim pomáhá k slyšení kořisti z velké dálky. Loví menší ještěry, ptáky a jejich vejce a mláďata. Dále loví štíry, brouky, pavouky sarančata a jiné bezobratlé. Také loví hlodavce, třeba pískomily. Pojídají kořínky, cibule rostlin, hlízy, melouny a také datle (ovoce). Přiživuje se i na lidských odpadcích. Veškerou vodu získávají z pojídání živočichů a rostlin. Potravu si někdy chovají na horší časy.

Fenek se páří v lednu nebo v únoru. Během těchto měsíce jsou samci agresivní a odhánějí jiné samce. Samice jsou těhotné okolo 50 dnů. Matka rodí 1-5 slepých mláďat. První dva týdny se o ně pořád stará a samec nosí potravu. Ven jdou v pěti týdnech. Od matky odcházejí ve třech měsících. Dožívají se až 10 let. V zajetí se mohou dožít až 14 let.

Nepřáteli jsou hyeny, výři a šakali.

Fenek je klasifikován jako málo dotčený druh. Není tedy ohrožený.

Může se chovat i jako domácí mazlíček a měli bychom o něm vědět.

článek napsal: Kryštof, 19.9.2021

Krokodýl nilský

Tento týden vám představím největšího krokodýla Afriky se jménem krokodýl nilský.

Tento africký gigant obývá velkou část Afriky a menší část Madagaskaru.

Samci krokodýla nilského dorůstají délky 3, 5 a 5,5 m. Samice je dlouhá 2, 4 až 4 m. Krokodýl nilský váží od 225 do 730 kg. Největší jedinec, který byl kdy změřen byl dlouhý 6,45 m a vážil přibližně 1 090 kg. V součastnosti je pravděpodobně největším krokodýlem nilským samec Gustav, který se vyskytuje ve volné přírodě v řece Ruzizi v Guru. Je mu asi 60-70 let a je dlouhý okolo 5, 5 m a váží více jak 900 kg. Krokodýl nilský má kůži pokrytou šupinami, ty se vzájemně nepřekrývají. Kůže je na hlavě pevně přirostlá k lebce. Je olivově zelený, šedý až modrozelený. Často mívá tmavé proužky hlavně na bocích. Končetiny jsou silné. Přední mají prstů pět a zadní jen čtyři, spojené malou plovací blánou. Má 64 až 68 zubů. Velcí a staří jedinci prodělali za svůj život výměnu zubů nejméně čtyřicetkrát.

Krokodýl nilský je samotářským druhem krokodýla. Ovšem na místech, kde se vyhřívá jich může být i více. Samci jsou teritoriální, a hlavně v období páření mohou útočit i na jiné samce. Den tráví vyhříváním na břehu. Když je něco vyruší vrhají se zpět do vody. Loví za soumraku, kdy jsou nejaktivnější. Na souši dokáže krokodýl nilský vyvinout rychlost až 17 km/h. Ve vodě pak až 30 až 35 km/h. Při lovení se dokáže prudce vymrštit z vody do výšky 1-2 m. Pro odpočinek si krokodýl nilský vyhrabává noru, která může mít až 10 m. V těchto norách často přečkává i více zvířat pohromadě dlouhé sucho nebo období nedostatku potravy. Mají 5 x větší stisk než hyena.

Na rozdíl od jiných plazů má krokodýl nilský velkou škálu optických, akustických a pachových signálů. Podčelistní pachové žlázy jsou platné hlavně v době páření. Mají také docela široký hlasový repertoár. Samci v období páření hlasitě řvou, mláďata při líhnutí komunikují s matkou kvákáním, podobnému tomu kachnímu. Když jsou v ohrožení přivolávají matku kvákáním a pištěním. Po dvou měsících od spáření samice snáší okolo 50 vajec. Než se mláďata vylíhnou trvá to 3 měsíce. Na tuto dobu se samice od hnízda nevzdaluje, jen výjimečně, když se potřebuje ochladit. Vejce často vyberou varani nebo lidi. Proto samice zaútočí na vše, co se k vejcím přiblíží. Když je teplota v hnízdě pod 31, 7 °C a nad 34, 5 °C líhnou se samice. Když je teplota mezi 31, 7 °C až 34, 5 °C líhnou se samci. Mláďata se skořápkami protrhávají díky tzv. vaječnému zubu, který mají na špičce tlamy. Není to, ale pravý zub a po vylíhnutí odpadne. Když se mláďata líhnou vydávají zvuk, na který matka reaguje a vyhrabe je z hnízda. Potom je v tlamě přenese do vody. Mláďata jsou dlouhá 30 cm. Samice se o ně stará 1-2 roky.

Protože jsou krokodýli studenokrevní vydrží bez potravy dlouhou dobu. Když se, ale naskytne příležitost, sežerou najednou váhu, která odpovídá poloviny jejich váhy. Mláďata, která se nedávno vylíhla se živí vodními bezobratlými, rybami, malými plazy, obojživelníky či hmyzem. Dospělí jsou vrcholovými predátory (vrcholový predátor = nikdo ho ze zvířat neloví) a loví savce (vodušky, sitatungy, pakoně, prasata bradavičnatá, mladé hrochy a žirafy, antilopy, gazely, zebry), plazy a ptáky. Někdy si troufnou i na lidi, šelmy, mladé slony a domácí zvířata. Živí se i mršinami a větší kořist loví společně. Většinou číhají pod vodou, pak se vymrští, sevřou kořist do tlamy a snaží se jí stáhnout pod vodu, kde jí utopí. Kusy masa vytrhávají pomocí toho, že se zakousnou a otáčí se kolem své osy. Kořist si někdy odkládají pod kameny nebo na nízké větve, kde jim změkne.

Krokodýli skvělé vidí. Vidí barveně ve dne a mají také skvělé noční vidění. Velmi dobře slyší i infrazvuk. V kůži mají tlakové receptory. Ty slouží k vnímání tlaku, pohybu vody při lovu a orientaci. Asi vnímají i chemické signály z vody díky tomuto způsobu.

Dobře spolupracují s ptáky. Hlavně s čejkou ostruhatou a kulíkem nilským. Tito ptáci se pohybují mezi krokodýly, kteří se sluní na břehu. Odstraňují jím parazity a zbytky potravy, která uvázla mezi zuby. Varují krokodýly také před nebezpečím.

Krokodýl nilský se latinsky řekne Crocodylus niloticus. Tento vědecký název pochází z řeckých slov kroko (oblázek) a deilos (červ nebo muž). Niloticus znamená z řeky Nil.

Krev krokodýlů má v sobě antibakteriální účinky.

Krokodýl nilský nedokáže vypláznout jazyk.

Na lidi krokodýli moc neútočí. Když, ale ano, ve většině případů se jedná o lidi, kteří se vystavují velkému nebezpečí.

Víte, co znamená, když se řekne, že někdo roní krokodýlí slzy? Znamená to, že pláče neopravdově. Když jsou totiž krokodýli dlouho na slunci jejich oči začnou slzet, aby slzy chránily oči před sluncem.

U některých afrických kmenů se dělaly tzv. krokodýli soudy. Obžalovaný musel přeplavat řeku plnou krokodýlů. Dokázal tak tím svou nevinu. Krokodýli si navykli na lidské maso a stávali se z nich lidožrouti.

Krokodýli se za posledních 100 milionů let vzhledově nezměnili.

V současnosti se krokodýli chovají na mnoho farmách pro kůži a maso.

Když migrují velcí afričtí savci, krokodýli se stahují k brodům, které ti savci překonávají. Krokodýlové tam ně číhají.

V Africe a na Madagaskaru hodně kmenů věří, že krokodýlové jsou jejich předky nebo, že když zemřou promění se v krokodýli. Po celé Africe se říká, že čarodějnice dokáží ovládat krokodýli nebo se v ně proměnit.

Krokodýl nilský je chován i v ČR. Například v Krokodýlí ZOO Praha, ZOO Dvorec, ZOO hluboká a v Krokodýlí ZOO Protivín, kde můžeme vidět i gaviála indického (který byl tématem týdne), nebo i krokodýla mořského (o kterém se můžete dozvědět na záložce Plazí zpravodaj).

Od roku 1940 do roku 1960 byli krokodýli nilští loveni hlavně pro maso a také kůži. Díky tomu byli krokodýli nilští téměř vyhubení. Naštěstí se chov a lov začal regulovat a počty tohoto krokodýla vzrostly. Dnes je to málo dotčený druh. Je jich 250 000 až 500 000 jedinců, kteří žijí ve volné přírodě. V centrální a východní Africe jsou populace daleko od sebe a nejsou tím pádem prozkoumány. Vyskytují se tam 2 třetiny z celkového počtu krokodýlů nilských.

Krokodýl nilský je velmi zajímavé zvíře. Měli bychom o něm vědět.

článek napsal: Kryštof, 9.9.2021

Marabu africký

Tento týden se dozvíte něco o ptákovi se jménem marabu africký.

Marabu africký je velký a zajímavý pták, který se vyskytuje v téměř celé Africe.

Je to opravdu obr. Běžně dosahuje výšky nad 150 cm a váhy okolo 9 kg. Rozpětí křídel je nejméně 225 až 300 cm. Je to tedy jeden z největších brodivých ptáků světa. Je z čeledi čápovitých a jeho rozpětí je jedno z největší z ptáků, kteří žijí na pevnině. Zajímavé je, že i když je to čáp, dokáže na rozdíl od většinu čápů zatáhnout téměř celou hlavu a celý krk pod peří. Podobně jako to dělá volavka. Hlavu má stejně jako krk holou. Je to kvůli pojídání mršin. Peří se totiž může od krve například zalepit. Holá hlava a krk jsou tedy jednodušší na údržbu. Marabu africký má také světle narůžovělý až purpově červený vak, který se s nacpanou kořistí může zvětšit až na délku větší než 30 cm od zobáku. Má ještě nápadný růžovočerný vak na hrdle.

můžeme vidět lalok marabua afrického
můžeme vidět lalok marabua afrického

Marabu africký léta v teplých vzdušných proudech, které ho vynesou i do výšky 4000 m. Vytváří menší hejna. Komunikují pomocí zobáku, hlavně v období rozmnožování. Syčení a chrochtání vydávají pomocí vaku. Rádi se vyhřívají na sluníčku s roztaženými křídly. Při tom klečí a pozorují okolí.

Marabu africký při hledání potravy krouží podobně jako supi. Když se supi a marabu potkají u mršiny, vypadá to takto. Marabu počkají, až se supi dostanou přes kůži a svalovinu a snaží se je odehnat. Dále se živí rostlinami, ryby, plazy (včetně mláďat krokodýlů), ptáky, vejci a malými savci. Na skládkách žerou i kov nebo boty. Uloví i dospělého plameňáka. Dokážou spolknout sousto o váze 1 kg.

Marabu africký se páří počátkem období dešťů. Staví se velké stromové hnízdo, do kterého klade 2 maximálně 3 vejce. Námluvy nejsou hlučné, místo toho jsou velmi krásné. Samci při nich používají svůj lalok, aby udělali co nejvíce zvuků. Samice na vejcích sedí 29-31 dní. Mláďata se rodí na začátku období sucha. Moc jich nepřežije, protože je málo vody. Dožívá se až 40 let.

IUCN ho klasifikuje jako málo dotčený druh a měli bychom o něm něco vědět.

článek napsal: Kryštof, 2.9.2021

Pakůň žíhaný

Tentokrát se na záložce Zvířata Afriky dozvíte něco o zajímavé antilopě s jménem pakůň žíhaný.

pakůň žíhaný s mládětem
pakůň žíhaný s mládětem

Pakůň žíhaný je na délku dlouhý 1, 7 až 2, 4 m. Jejich dlouhý ocas je 60 až 100 cm dlouhý. Váží 170 až 275 kg. Šedou barvou je nejčastěji zabarvené tělo. Občas mohou být i světle hnědí. Pakůň žíhaný má poměrně krátkou černou hřívu.

Pakoně žijí ve stádech. V období sucha dokonce stáda ve východní Africe mohou mít i několik desítek tisíc jedinců. Takto velká stáda podnikají velkou výpravu za vodou. Mohou ujít až 1600 km. Když je, ale období rozmnožování stáda nemívají více jak 150 samic s mláďaty a většinou 1 až 3 samce. Samci jsou velmi teritoriální a jejich území v období rozmnožování je 0, 02 km2. Tyto teritoria obhajují jen krátce. Když se stádo dá do pohybu, opouštějí je a najdou si nové. Samci se pohybují na okraji stáda, kde hlídkují. Samci si k sobě snaží nalákat co nejvíce samic, které pak před ostatními samci brání. Často se zdržují ve stádech se zebrami či pštrosy. Zebry mají dobrý zrak a pakoně mají dobrý čich a sluch. Společně mají tak větší šanci, že uvidí predátora dřív. Mladí samci se zdržují do tzv. mládeneckých skupin. Jsou to velmi hlasitá zvířata, hlavně v období rozmnožování frkají, chrochtají řvou... Když se teritoriální samci chystají bojovat zastrašují protivníka hrabáním kopyta, válením na hřbetě a řevem, kterým dávají najevo svou dominanci.

Pakůň žíhaný se živí hlavně spásáním trávy. Zdržují se okolo vody, protože potřebují pít každý den. Zajímavé je, jak si zvířata navzájem pomáhají při jezení. Buvoli spasou tu nejvyšší trávu, zebry jí pak spasou do nějaké míry. Následně si na trávě pochutnají pakoně a nakonec antilopy, které trávu spásají až u země.

Pakůň žíhaný obývá Keňu až po jižní Afriku.

Mezi největší predátory pakoňů patří gepardi, lvi, krokodýli, psi hyenovití a hyeny.

Zajímavá je jejich migrace v NP Serengeti. Ročně migrují okolo 1 500 000 pakoňů společně s 300 000 zebrami a přes 400 000 gazel Thomsonových. Migrují přes téměř celý NP Serengeti. Tato migrace je teď, ale v ohrožení. Může za to nová výstavba dálnice, která má vést přímo uprostřed Národního Parku Serengeti. Tato stavba byla schválena v roce 2010. Zvedla se proti ní vlna odporu a stavba byla pozastavena.

pakoni při migraci
pakoni při migraci

Páření pakoňů žíhaných začíná koncem období dešťů. Samice je březí (těhotná) 8, 5 měsíců. Mláďata se rodí žlutohnědá. Žlutohnědá zůstávají až do 9 týdnu. Přibližně sedm minut po porodu dokáže mládě chodit a po dvou hodinách už drží se stádem krok. Všechna mláďata se narodí během dvou týdnů a zůstávají v blízkosti matky, která je chrání. Pro predátory se vytvoří opravdu hodně potravy, kterou nejsou schopni ulovit. Když jsou mláďata ve velkých stádech přežije jich 80 % první měsíc života. Když jsou, ale v menších stádech přežije první měsíc života jen 50 %.

Pakůň žíhaný dokáže běžet rychlostí až 80 km/h.

Pakůň žíhaný je podle IUCN (mezinárodní svaz pro ochrnu přírody) málo dotčený druh. V NP Serengeti se jich vyskytuje přes 1,5 milionů jedinců. Je to 80 % z jejich celkové populace.

Pakůň žíhaný je velmi zajímavá antilopa s latinským názvem Connochaetes taurinus.

článek napsal: Kryštof, 26.8.2021

Hyena skvrnitá


Tento týden vám na záložce Zvířata Afriky představím mrchožrouta s názvem hyena skvrnitá.

Hyena skvrnitá měří 95-165 cm. Ocas měří okolo 40 cm. Nejčastěji váží 45 až 70 kg. Výjimečně váží i 90 kg. Samice jsou větší než samci. Je o něco svalnatější než ostatní hyeny. Chrup je výborně přizpůsobený k drcení kostí. Nejspíše má nejsilnější stisk čelisti ze všech šelem. Má hřbetní hřívu. Na těle má krátkou hrubou srst. Srst je béžová, šedohnědá až rezavá. Na těle má černé nebo tmavohnědé skvrny. Přední končetiny má delší než ty zadní. Hyeně skvrnité se běhá lépe do kopce než z kopce. Může běžet až 65 km/h. Samice mají velmi podobné pohlavní orgány samcům. Nejdou skoro vůbec od sebe rozeznat.

Když se klan hyen skvrnitých vyskytuje na savanách s velkými stády kopytníků, může klan čítat až 80 jedinců. Když se klan vyskytuje v suchých oblastech, kde není moc kořisti, klan má od tří jedinců. Klany vede samice. Samice tráví ve svém klanu celý život. Postavení v klanu jednotlivé hyeny závisí na síti přátel, které hyeny mají. Samci u jednoho klanu tráví většinou jen jedno období páření. Hyeny si své území označují velmi páchnoucím výměškem análních žláz a také hlasitým chechtavým vytím. Tento pach cítí i člověk. Hyeny skvrnité jsou aktivní hlavně za soumraku a v noci. Ve dne většinou jsou v podzemních norách, které si sami hrabou. Když mohou obsadí noru hrabáče, dikobraza nebo prasete bradavičnatého. Rády se před doupaty sluní. Někdy přespají i v jeskyni.

Hyena skvrnitá se vyskytuje na savanách a polopouštích v Africe. Od Mali a Súdanu až po sever Jihoafrické republiky. V Etiopii žije hyena skvrnitá v 2 000 m n. m.

Mají výborný čich i sluch. Čich je pro ně velmi důležitý. Hyeny jsou inteligentní a dokážou spolupracovat ve skupině. Mají výborné noční vidění.

I když jsou hyeny označovány jako mrchožrouti, tak si většinu potravy zabijí samy. Zabíjejí hlavně středně velké kopytníky. Bojují tak o potravu se lvy. Nejčastěji hyeny skvrnité loví gazely, pakoně a zebry. Dají si také ryby, luskouny, želvy, krajty, mláďata hrochů a nosorožců. Vyjímečně i lidi. Hyeny skvrnité dokážou naráz pozřít až 14, 5 kg masa. Potravu vždy najde jeden člen klanu a poté jí klan loví společně. Nejdříve sežerou zadek a bedra kořisti, pak břišní dutiny i s orgány, následně si pochutnájí na plících, svalech břicha a končetin. Nakonec roztrhají zbytky okousané kostry, odtáhnou ji a sežerou v ústraní. Jedné hyeně nedělá problém sníst celé mládě gazely za 2 minuty. Klanu trvá okolo 35 minut, než sežerou dospělou zebru. Pijí jen velmi málo. Za jednu noc můžou urazit až 80 km při hledání potravy.

Hyení stisk je jeden z nejsilnějších v živočišné říši. Dokáží rozdrtit i dlouhé žirafí kosti o průměru 7 cm. Dokážou strávit všechny organické složky v kostech, výjimkou je jen kostní dřeň.

Hyeny skvrnité mohou napadnout i člověka. Nebojí se ohně a utočí většinou na spící lidi. Nejčastěji na děti, nemocné a nemohoucí a ženy. V roce 1962 v Malawi zabily hyeny 27 lidí. Tyto hyeny, ale vážily 72 a 77 kg. Běžně hyeny skvrnité váží 63 kg.

Hyeny skvrnité se páří kdykoliv v roce. Páří se v noci. Samice většinou rodí 2 mláďata. Mláďata jsou umístěná v noře, kterou ale matka nevyhrabe, jsou to opuštěné nory jiných zvířat. Mláďata se rodí se 6-7 mm dlouhými řezáky a špičáky. V poměru k váze jejich matky to jsou největší mláďata mezi šelmami. Mezi mláďaty je velká rivalita. Můžou dokonce zabít ty nejslabší mláďata. Mléko samice obsahuje hodně bílkovin. Matka nemusí krmit mláďata až týden.

Hyena byla za středověku považována za křížence psa a vlka.

V Tanzanii se věří, že čarodějnice používají hyeny jako prostředníka. Říká se také, že když se narodí dítě a hyena pláče, tak z dítěte vyroste zloděj. Hyení trus se dětem dává za oblečení, protože se věří, že děti tak začnou dříve chodit.

Šamani v Tanzanii berou k sobě mláďata hyen skvrnitých z nor, aby zlepšili své společenské postavení.

V Tanzanii v roce 2003 dosáhly škody na dobytku téměř 13 tisíc dolarů. 98 % připadlo na hyeny. Hyeny jsou zodpovědné za 97,7 % ztrát hospodářských zvířat způsobených predátory.

Masajové ponechávají lidské zbytky venku pro hyeny. Když se nějakého těla nedotknou, prý to znamená, že není něco v pořádku a je to společenská potupa a tělo je proto pokryto tukem a krví domácích zvířat.

Masajsky se hyena skvrnitá řekne Ondililili nebo Oln'gojine.

V ČR hyenu skvrnitou chová například Safari Park Dvůr Králové.

Hyenu skvrnitou můžeme spatřit například ve filmu Lví král a nebo v seriálu Lví hlídka.

IUCN klasifikuje hyenu skvrnitou jako málo dotčený druh. V roce 2015 jich bylo 27 000 až 47 000. Nejvíce se vyskytuje v NP Serengeti, kde je 7 200 - 7 700 jedinců.

Hyena skvrnitá je velmi zajímavé zvíře.

článek napsal: Kryštof, 19.8.2021

Gazela Thomsonova

Vždy ve čtvrtek, zatím do konce prázdnin, vás budu informovat na záložce Zvířata Afriky o jednom africkém zvířeti. Afrika je obrovský kontinent s velmi nádhernou přírodou. Na této záložce se dozvíte o afrických šelmách, ptácích, lichokopytnících, sudokopytnících a dalších zvířatech, která žijí v Africe.

Tento týden vám představím gazelu Thomsonovu, která je moje páté nejoblíbenější zvíře.

stádo gazel Thomsonových
stádo gazel Thomsonových

Gazela Thomsonova nebo také gazela masajská je nádherný sudokopytník, kterého tělo je dlouhé 80-110 cm. Vysoké jsou 60-90 cm. Samci váží 20-35 kg. Samice váží 15-25 kg. Ocas je dlouhá až kolem 25 cm. Břicho gazely Thomsonovy je bílé. Rohy mají obě dvě pohlaví. Rohy samců jsou, ale o hodně delší. Mají černý pruh na obou stranách těla a na zádech jsou zlaté. Na hlavě mají také černý pruh. Ten začíná u oka a končí u čenichu. Gazela Thomsonova má dlouhé nohy. Zajímavé je, že pomocí těchto nohou skáče vysoko, aby vystrašila predátory, které jí chtějí ulovit mládě.

samice gazely Thomsonovy
samice gazely Thomsonovy

Samci gazely Thomsonovy jsou buďto samotáři nebo žijí ve skupinkách samců. Samice nalezneme buďto ve dvojicích, nebo ve skupinkách, kde jsou obě pohlaví. Tyto stáda jsou tvořena 1 samcem a 5 až 65 samicemi s mláďaty. Samci o svá území často bojují. Skoro každý den se území jednotlivých samců mění. K boji mezi sebou používají své dlouhé rohy. Samci, které poznáme podle jejich dlouhých rohů, si území značí močí, trusem, výměškem pachových žláz, cucháním keřů a odhrabáváním půdy. Samcovo teritorium je velké o rozloze 500 m2. Stáda gazely Thomsonovy se mohou rozprchnout, když uvidí nebezpečí. Utvoří se pak nová stáda. Často se zdržují ve velkých stádech s pakoni a zebrami. Jsou tak ostražitější a toho využívají k obraně vůči predátorům.

gepard lovící samce gazely Thomsonovy
gepard lovící samce gazely Thomsonovy

Gazely Thomsonovy se za potravou vydávají buď brzy ráno nebo večer. Hledají převážně trávu. Ta tvoří 90 % jejich potravy. Když nenajdou trávu dají si listy. Dobře vyvinutý sluch, čich a zrak využívají gazely Thomsonovy hlavně k obraně vůči predátorům.

Gazely Thomsonovy loví hlavně velké kočkovité šelmy. Například je loví lvi, hyeny nebo psi hyenovitý. Loví je také paviáni. Někdy je loví gepardi, kterým gazely Thomsonovy většinou uniknou. Gazely Thomsonovy dokážou vyvinout rychlost sice jen 80 km/h (gepard až okolo 115 km/h), ale lépe kličkují a jsou také o něco vytrvalejší. Skoro polovina mláďat se kvůli predátorům nedožije ani dospělosti. Loví je i tamní domorodci, pro které jsou důležitou složkou potravy.

samice s mláďetem
samice s mláďetem

Když se chce samec pářit, nejdříve čuchá s moči samičky, aby zjistil, jestli je v říji (říj = když se chce pářit). Když samec zjistí že je, tak jí sleduje a hlídá. Samice je březí 5-6 měsíců. Rodí jedno živé mládě. Na rozdíl od jiných kopytníků mohou mít gazely Thomsonovy mláďata i 2x do roka. Těsně po porodu samice mládě důkladně olíže, aby ho očistila od krve a zároveň ho tak očisťuje od pachu, který by mohl přilákat predátory. Mládě si také tím označí svým slabým pachem, díky kterému jej rozpozná od ostatních mláďat. Také olizováním podporuje krevní oběh. Nějakou dobu se mládě skrývá v trávě a potom se připojí ke zbytku stáda. Máma mládě brání proti paviánům a šakalům, proti větším predátorům ne.

Gazela Thomsonova je podle IUCN klasifikována jako málo dotčený druh, to znamená, že není vůbec ohrožená. Ve volné přírodě se vyskytuje více než 500 000 jedinců. Za posledních 20 let, ale populace klesla o 60 až 70 %.

Gazela Thomsonová je krásné zvíře Afriky a měli bychom si vážit toho, že se po této planetě prochází.

článek napsal: Kryštof, 12.8.2021