Popis zvířete

Tygr indický

Samci tygra váží 150-250 kg. Obří jedinci mohou vážit i přes 300 kg i s ocasem. Samec dosahuje délky okolo 3 m. Samice váží 100-160 kg a s ocasem měří okolo 230-250 cm. Tygr indický je spolu s tygrem ussurijským největší kočkovitou šelmou na světě.

tygr indický a jeho bílá forma, foto nám zaslala ZOO Liberec
tygr indický a jeho bílá forma, foto nám zaslala ZOO Liberec

Tygr indický se vyskytuje nejvíce v Indii, Nepálu, Bhútánu, Nepálu a v Bangladéši. Žije samotářsky a jeho teritorium je velké až 50 km2.

Tygři loví hlavně v noci. Nejdříve se ke kořisti připlíží v trávě, potom jí rychlým skokem chňapnou a usmrtí jí tak, že jí buď prokousnou hrdlo nebo jí kousne do týlu a zlomí jí vaz. Tygři útočí zezadu a svou kořist si odtahují do houští. Často se k ní vracejí. Hlavně se živí velkými kopytníky jako jsou jeleni (sambar, barasinga, axis), antilopy (nilgau), divokými prasaty, gaury (největší žijící tur - gaura) a buvoly. Živí se také zajíci, opicemi, hulmany a pávy. Byly zaznamenány útoky i na nosorožce, mladé slony a krokodýly. Uloví i levharty, medvědy, vlky a rýšavého psa (dhoul).

Tygr indický se rozmnožuje kdykoliv během roku. Samec hledá samici v jejím teritoriu, kde s ní pak až 80 dní zůstává. Po spáření se samec vrací zpátky. Samice je březí 103 dnů a rodí 1 - 3 mláďata.

Části tygrova těla se v Číně uplatňují v medicíně.

Musíme ho chránit.

článek napsal: Kryštof, 26.10.2021

Slon pralesní

Slon pralesní je menší než slon africký. Slon pralesní má jiný tvar uší a těla. Bez hlavy dosahuje tento slon jen maximálně 2, 5 m a váží až 2, 7 tun. Kůže je tmavší, chobot má více osrstěný. Na předních končetinách je pět prstů na zadních jen 4 prsty. Kly jsou rovnoběžné. Slonovina je tvrdá a má narůžovělou barvu. Slon pralesní dokáže vyvinout maximální rychlost až 25 km/h.

Slon pralesní má takouvou svou zvláštní variantu. Někteří jedinci jsou nazývání trpasličí sloni. 6-leté mládě je vysoké jen okolo 120 cm. Vědci tuto variantu zatím nechtějí uznat jako samostatný druh.

Slon pralesní žije v pralesech západní Afriky.

článek napsal: Kryštof, 19.10.2021

Velryba černá

Velryba černá v průměru dorůstá délky okolo 14 m a váží 40-45 tun. Obří jedinci mohou vážit až 70 tun. Největší jedinec měřil 17 m. Mláďata, když se narodí, tak jsou dlouhá 4 - 4,5 m. Hlava i ploutev jsou velké. Na svrchní straně se nachází velký hrbol zvaný bonnet. V spodní straně čelisti jsou tyto hrboly menší. Na všech hrbolech se usazují korýši. Dožívá se nejméně 50 let, maximálně 100 let.

Nejvíce velryb se vyskytuje v severozápadním Atlantiku. V severovýchodním Atlantiku žije populace, která se nemnoží.

Velryba černá žije samotářsky, nebo v malých rodinných skupinkách. Samice jsou březí okolo 1 roku. Samice rodí mládě v intervalech 5 let. Velryba černá většinou plave rychlostí okolo 10 km/h. Musí se nadechnout vzduchu a když se vynoří a nadechne se, je vidět obláček páry.

Způsob lovu velryby černé spočívá v tom, že velryba plave s otevřenou pusou a až když se tam uchytí dostatek planktonu, tak pusu zavře a odstraní přebytečnou vodu a potravu sní. Plankton je hlavní složkou potravy.

Musíme velryby černé chránit. Protože jich je už jen 200 - 250 kusů dospělých jedinců.

článek napsal: Kryštof, 12.10.2021

Lenochod trpasličí

Lenochod trpasličí patřící mezi kriticky ohrožené druhy zvířat obývá jen střední Ameriku a malý ostrov ležící u pobřeží Panamy.

Lenochod trpasličí je dlouhý 48-52 cm a váží 2, 5-3, 5 kg. Srst je huňatá a dlouhá. Má docela tupý čenich a 18 zubů. Přední končetiny jsou o hodně delší než zadní. Mají tři nepohyblivé prsty zakončené zahnutými drápy. Dokáže otočit hlavu o až 360°.

kresba lenochoda trpasličího
kresba lenochoda trpasličího

Lenochod trpasličí je samotářsky žijící savec. Potkává se navzájem jen v období páření. Čas tráví na stromech, kde jsou zavěšeni za silné ohnuté drápy a visí hřbetem dolů. V této poloze se jen zvolna přesouvají za potravou, spí, páří a také tak vychovávají potomky. Ze stromu slézají jen za potravou a když se chtějí přemístit na jiný strom. Po zemi se pohybují velmi pomalu. Dokáží dobře plavat. Na způsob života vzhůru nohama se adaptovala i jejich srst, jejíž chlupy rostou od břicha na záda. Dešťová voda tak po nich stéká. Největší obranou před predátory je jejich velmi pomalý pohyb, který nezaznamenají. Loví je dravci.

Lenochod trpasličí je býložravec. Nejvíce se živí plody stromů, listy a květy.

Když se chtějí lenochodi trpasličí pářit volají se hlasitým voláním a nejspíše používají i vzájemnou chemickou komunikaci. Samci o samici spolu soutěží. O mláďata pečuje samice okolo 6 měsíců a stejnou dobu je i březí.

Od ostatních lenochodů se nejspíš lenochod trpasličí oddělil před 10 000 lety, kdy s ústupem doby ledové se zvedla hladina moře a izolovala ostrov, na kterém v současnosti lenochodi trpasličí přežívají od Středoamerické pevniny.

Musíme je chránit.

Uakari šarlatolící

Uakari šarlatolící se vyskytuje v malém kousku Brazílie a o jen o trochu větší části v Peru.

Na první pohled ho poznáme podle rudého lysého obličeje. Díky tomuto obličeji můžeme určit, jak je daný jedinec zdravý. Čím je obličej tmavší, tím víc je ten jedinec zdravý. Podle toho si i samičky vybírají své partnery. Uakari šarlatolící má 4 poddruhy. Barva srsti se u jednotlivých poddruhů mění. U některých je nažloutlá a u jiných až rudě hnědá. Srst je dlouhá. V poměru s jeho tělem je ocas krátký. Ocas je dlouhý jen až 15 cm. Samotný uakari je velký až 57 cm váží pak 1,5-3 kg.

Uakari šarlatolící je aktivní přes den. Většinu času tráví na zemi někdy i na stromech. Na stromech vyhledává potravu, kterou jsou semena, ovoce, květy, malí obratlovci a hmyz. Spí vysoko ve větvích. Žije ve skupinách, kde je 5 - 30 jedinců. Výjimečně, ale i 100 jedinců. Často se ve skupinách vyskytuje s jinými primáty. Rozmnožuje se mezi říjnem a květnem. Samice vydává pach, který přiláká samce. Samice je březí okolo 180 dnů a rodí jedno mládě. Mládě odstavuje po pěti měsících. V přírodě se dožívá až 20 let.

Musíme uakariho šarlatolícího chránit.

článek napsal: Kryštof, 27.9.2021

Axolotl mexický

Axolotl mexický je obojživelník. Jeho název pochází z jazyka Aztéků. Ze slov atl (voda) a Xolotl (aztécké božstvo).

Má podobu malého dráčka. Je dlouhý okolo 30 cm. Většinou je axolotl mexický černohnědý s tmavými skvrnami nebo růžový. Dokáže se rozmnožovat, i když je ještě v larválním stadiu. Jeho žábry vypadají jako větve od jehličnatého stromu. Když axolotl ztratí končetinu, během několika dní mu zase naroste. Dokonce mu může narůst i ztracený orgán či ztracená část mozku. Vědci doufají, že této schopnosti půjde alespoň trochu využít v lékařství. Na suchu je schopen přežít jen pár minut.

Většinou najdeme axolotla mexického na dně jezera. Potravu ucítí citlivým orgánem zvaným postranní čára. Když je pravá chvíle, tak otevře pusu, kořist nasaje a rozkouše svými malými zoubkami. Ale i axolotl se stával kořistí. Aztékové i jejich potomci ho jedli a používali jako živou návnadu na lov ryb. Dříve se vyskytoval v obrovském jezeře Texcoco. Když však v 16. století přišli Španělé, jezero bylo rozkouskováno na 5 kusů. Místo něj vzniklo Mexico City. Axolotl mexický se vyskytuje pouze ve dvou částech. Plocha těchto jezer se stále zmenšuje a axolotl mexický je čím dál více v ohrožení. Momentálně je veden jako kriticky ohrožený druh.

Kladení vajíček pro samici axolotla mexického je velmi namáhavé. Někdy může trvat až 48 hodin. Klade 500 - 2500 vajíček.

Musíme axolotla mexického chránit, aby tento druh vyskytující se pouze v Mexiku mohl dále brázdit v mexických jezerech.

článek napsal: Kryštof, 21.9.2021

Tuleň středomořský

Tuleň středomořský je malý mořský savec. Je to ploutvonožec. Je to velmi dobrý plavec. Plavou rychlostí až 30 km/h. Všichni ploutvonožci mají silnou vrstvu tuku, tuk je chrání před chladem a srst mají hustou. Zdržuje se spíše u břehu, kde hloubka není větší než 70 m. Neumí se potápět do velkých hloubek a často odpočívá na souši. Tuleni jsou velmi plaší. Mláďata se kojí mateřským mlékem. Krev mají teplou jako ostatní savci. Samice je dlouhá až 230 cm a samec až 320 cm. Tuleň středomořský váží až 320 kg. Je šedý, na břiše béžový.

Tuleň středomořský se potápí především na skalnatých pobřežích v okolí jeskyň. V jeskyních se často ukrývá. Žije převážně na známých březích, kde odpočívá a rodí mláďata. Z místa na místo se přesouvá jen vzácně.

Tuleň středomořský je skvěle přizpůsobený k subtropickým podmínkám. Většina tuleňů středomořských žije ve Středozemním moři u západního pobřeží Afriky. Malé skupiny přežívají i v západním Středomoří. Od roku 2010 se pár jedinců usadilo u severního Jadranu u Puly.

Tento tuleň je mezi tuleni vyjímkou, protože se velmi dobře pohybuje po souši. Můžou za to jeho široké a mohutné drápy na předních končetinách, které normálně využívá k plavaní.

Má chrup jako šelma a je schopen kořist nejen uchopit, ale i rozkousat. Potravu si rozporcuje na kusy, které pak v celku polyká. Živí se mořskými tvory a rybami, které loví skupinově. Hlavním predátorem je žralok. Dožívá se dvaceti let a někdy i více. Dorozumívají se takovým štěkaním a rozličným chrochtáním.

Mláďata tuleňů se rodí na souši. Každý samec si snaží zabrat co nejvíce samic. Ostatní odhání neohrabanými poskoky. Ve vodě se pak páří se všemi samicemi, které si pro sebe zabral. Mláďata se rodí v září nebo říjnu. Matka o ně pečuje tři roky.

článek napsal: Kryštof, 14.9.2021

Gueréza zanzibsrská

 Gueréze zanzibarská je s jejím vzrůstem spíše drobnější opice. Na rozdíl od jiných gueréz má gueréza zanzibarská kulatější tělo a menší hlavu. Její končetiny jsou velmi dlouhé, zadní jsou delší. Má velmi dlouhý ocas (60-80 cm). Samec váží okolo 12 kg a samice okolo 10 kg. Délka těla této opice je 45-65 cm.

Gueréza zanzibarská je velmi společenský druh. Tvoří skupinu, která čítá 30-50 jedinců. Samci tlupu společně brání. Dobré vztahy udržují vzájemným pročesáváním srsti.Tráví celé dny v korunách stromů. Nejvíce se najedí v ráno a pak v podvečer. Nejvíce jsou aktivní, když jsou chladnější hodiny dne.

Guerézy se většinou živí listy různých stromů. Někdy i různými výhonky, květy, kůrou, semeny mrtvého dřeva nebo nezralým ovocem. Zralé ovoce nemůže gueréza zanzibarská jíst, protože její trávící ústrojí nedokáže pojmout cukr, který ovoce obsahuje. Mladé listy keřů a stromů v sobě obsahují hodně toxinů. Proto žerou guerézy také uhlí a některé typy půd, které ty toxinu zneutralizují.

Guerézy zanzibarské se páří po celý rok. Většina mláďat se ale rodí od září do prosince. Samice je březí (těhotná) okolo 6 měsíců. Obvykle rodí jedno mládě a to jednou za 2 roky. Na péči mláděte se často podílí i jiné samice z tlupy. Když se k tlupě přidá nový samec, většinou zabije mláďata, aby mohl mít se samicí vlastní. Samice dospívají okolo 2. roku života a samci mezi 3-4 rokem života. Gueréza zanzibarská se dožívá v zajetí až 23 let, v přírodě o půlku méně.

Musíme ji všichni chránit.

článek napsal: Kryštof, 7.9.2021


Klokan žlutohřbetý

Klokani svůj mohutný ocas používají jako pátou končetinu, slouží jako opora či kormidlo při běhu. Menší klokani ho používají, aby uchytili trávu. Klokani žijí v poušti nebo ve stromech, jsou skákaví či hrabaví. 10 druhů klokanů se vyskytuje i ve stromech. Je mezi nimi i klokan žlutohřbetý. Většina stromových klokanů se vyskytuje v horských pralesech Nové Guineje a to i klokan žlutohřbetý. Stromový klokani dosahují s ocasem délky až 150 cm a mohou vážit až 15 kg. Na končetinách mají silné drápy. Díky nim dokáží šplhat po stromech a skákat na velkou vzdálenost mezi korunami stromů. Klokan žlutohřbetý má docela dlouhé přední končetiny. Po zemi se pohybují takovým neobratným hopkáním. Živí se listím a rodí nedovyvinutá mláďata, která nosí jeden rok ve vaku přisátá k mléčné bradavce. Byl objeven až v roce 1993. Musíme je chránit.

článek napsal: Kryštof, 31.8.2021


Žralok mako

Žralok mako je menší žralok, dlouhý je 2 - 2,9 m, někde se uvádí i 3,2 - 3,8 m. Vážit může mezi 60-400 kg. Největší samec, který byl kdy zaznamenán měřil 4, 02 m a vážil 454 kg. Největší samice vážila 794 kg a měřila 3, 96 m. Tento druh žraloka je velmi mrštný. Jeho čenich je špičatý. Ocasní ploutev je měsíčkovitého tvaru. Hřbetní ploutve má žralok mako dvě a druhá je o hodně menší než ta první. Mladí žraloci mají vrcholy prsní a hřbetní ploutve zaoblenější. Kůže je drsná. Má velmi špičaté zuby.

Většinou se žralok mako vyskytuje daleko od pobřeží, to není, ale pravidlem. Vyskytuje se do hloubky 150 m. Žralok mako se jen málokdy vyskytuje ve vodách, která mají méně než 16 stupňů Celsia. Žralok mako patří mezi 4 žraloky, kteří dokáží udržet teplotu těla vyšší než je okolí. Obývá vody v tropickém a mírném pásmu v mořích celého světa. Pokud si chcete být jistí, zda se v některém určitém moři vyskytuje, koukněte se, jestli tam, jsou také mečouni. Ti totiž preferují stejné životní podmínky jako žralok mako a žralok mako se jimi živí. Žraloci mako cestují dlouhé vzdálenosti, aby našli partnera či potravu. V roce 1988 překonala označkovaná samice 2776 km.

Žralok mako se hlavně živí hlavonožci, kostnatými rybami včetně makrel a tuňáků, tuňákem makrelovitým a mečounem. Také se živí delfíny, mořskými želvami, mořskými ptáky a jinými žraloky. Žralok mako na svou kořist útočí zespodu, plave pod ní a čeká na moment překvapení. Ocasem kořist omráčí.

Žralok mako je živorodý, matka rodí živá mláďata. Mláďata se v matčině břiše vyvíjí. Na konci zimy nebo na začátku léta rodí samice 4 - 18 mláďat.

Žralok mako se dožívá nejméně 13 let.

Musíme ho chránit.

článek napsal: Kryštof, 24.8.2021


Binturong

Binturong se latinsky nazývá Arctictis binturong.

Binturong je středně velká šelma. Jeho chápavý ocas je u šelem vzácný. Dlouhý chápavý ocas má ze šelem už jen šelma z čeledi medvídkovitých kynanžu. Binturong je ploskochodec, to znamená, že našlapuje celou plochou chodidla. Délka těla binturonga je 60 - 95 cm a ocas je dlouhý také 60 - 95 cm. Obvykle váží 10-25 kg. V zajetí až okolo 30 kg. Samice bývají o 20% těžší a větší než samci. Samice bornejského poddruhu (Arctictis binturong penicillatus) mohou vážit až 40 kg. Srst binturonga je dlouhá a obvykle je tmavě hnědá až černá. Oči mají červenohnědou barvu a jsou docela malé. Uši jsou krátké a jsou zakončené delší štětičkou chlupů. Jako ostatní cibetkové šelmy má i binturong umístěné pachové žlázy na zadku.

Binturong jí nejčastěji fíky. Významně se podílí na šíření semen. Loví ptáky nebo malé plazy. Sní také mršinu. Vybírá ptačí hnízda a dá si i listy, výhonky nebo malé bezobratlé živočichy. Je to tedy všežravec.

Skoro celý život se binturong zdržuje na stromech. Při lezení mu pomáhá jeho dlouhý chápavý ocas. Pro binturonga není problém viset na stromech podobně jako lenochod. Dokáže také lézt hlavou dolů. Dokáže výborně plavat a je aktivní jak ve dne, tak i v noci. Nejčastěji žije binturong samotářsky. Někdy po narození mláďat zůstává se samicí i samec. Samici to nijak nevadí. Pachové žlázy používají k signalizování jejich přítomnosti jiným binturongům. Teritoria nejsou nijak vyhraněná.

Jednotlivé poddruhy binturonga se vyskytují v Barmě, Malajsii, Thajsku, na indonéských ostrovech se vyskytuje na Sumatře, Bangku, Jávě a Borneu. Obývá také filipínský ostrov Palawan. Jejich biotopem jsou deštné pralesy do 1 400 m n.m.

Binturong má čtyři poddruhy. Jsou to Arctictis binturong albifrons, Arctictis binturong whitei, Arctictis binturong penicillatus a Arctictis binturong binturong

Binturongové se páří celoročně. Většinou od února do dubna nebo od července do listopadu. Samice je březí 90 - 92 dní a rodí v dutinách stromů. Rodí 2 - 3 mláďata.

Binturong je krásné a velice zajímavé zvíře a musíme ho chránit. Děti možná znají binturonga z dětského animovaného seriálu Lví hlídka jako "mámu Binturong", který je o zvířátkách a zároveň je i trochu naučný.

článek napsal: Kryštof, 17.8.2021

Kůň Převalského

Kůň Převalského váží 200 kg - 350 kg. Délka těla je 220-280 cm. Ocas je dlouhý až 110 cm. A v kohoutku (bez hlavy) měří 130 cm. Hlava je mohutná a vyklenutá. Okolo nosních dírek je bílo. Hříva je vztyčená a kůň Převalského má tmavý pruh od hřbetu až ke kořeni ocasu. Má také krátké žíně po stranách ocasu a na konci končetin je náznak příčného pruhování. Je zavalitější než kůň domácí a má také kratší končetiny.

Kůň Převalského se vyskytuje v Mongolsku a části Číny. Jeho biotopem jsou polopouště a stepi. Jeho biotop je drsný kraj, kde roste jen sporá vegetace. Když je léto, jeho krajinu bičují prašné bouře a teploty jsou až 40 stupňů Celsia. V zimě jsou teploty, ale i pod -40 stupňů celsia.

Kůň Převalského je poslední žijící divoký kůň. Jeho stáda tvoří jen jeden samec a několik samic s mláďaty. Celkově je ve stádu 5-25 jedinců. Samec si ostražitě hlídá své klisny, stádo udržuje v bezpečí a pohromadě. Stádo má také vedoucí klisnu, která podle samcova chování dává stádu povel k útěku a nebo stádo také dokáže uklidnit. Vedoucí samice také určuje rychlost chůze nebo klusání a nebo cválání.

Potravu vyhledává vůdčí klisna. Koně Převalského se živí bylinami, výhonky a trávou.

Samice je březí 328 až 343 dnů. Samice koně Převalského rodí jedno mládě. Mladí hřebci se stádem zůstávají do 2 let. Pak jsou vyhnání a zdržují se do skupin, které tvoří stejně staří samci. Tam žijí, dokud nezískají svoje stádo. Samice rodí vždy na jaře. Hříbě po porodu váží kolem 30 kg. Už několik hodin po porodu dokáže hříbě chodit a následovat mámu a za pár týdnů na to už ochutnává trávu.

Musíme koně Převalského chránit, protože kdyby vyhynul, svět by přišel o divoké koně.

článek napsal: Kryštof, 10.8.2021

Nosorožec dvourohý východní

Nosorožec dvourohý východní je poddruh nosorožce dvourohého neboli černého. Dosahuje délky 280-375 cm a výška v ramenou je 130 až 180 cm. Váží až 800 až 1400 kg. Ti největší jedinci mohou vážit i více jak dvě tuny. Je to tedy takové chodící brnění. Ocas měří kolem 70 cm. Tělo je velmi silné a kůže má šedou barvu. Srst má nosorožec dvourohý východní pouze na konci uší a také na konci ocasu. Hlavu nosorožec dvourohý východní nosí na úrovni hřbetu. Podle názvu můžeme vědět, že má dva rohy. Tyto rohy jsou ze hmoty, které jsou ze stejné hmoty jako jsou lidské nehty. Nohy má nosorožec dvourohý východní krátké a silné.

Nosorožec tuponosý se živí tzv. spásáním, zatímco nosorožec dvourohý východní se živí tzv. okusováním. Živí se listy keřů, stromů.

Přes den se nosorožec dvourohý východní nejraději válí v bahně.

Samci jsou samotáři. Samice jsou buďto samotářské, nebo se zdržují v menších skupinách a nebo jsou samy s mláďatem. Mládě samice vychovává až tři roky a dokonce byly zaznamenány i případy, kdy pro jeho obranu usmrtila i lva.

Nosorožec dvourohý východní se rozmnožuje po celý rok. V Keni hlavně v září až v listopadu. V jižní Africe hlavně v dubnu až červnu. Samice rodí po intervalech dvou až pěti let. Po narození má mládě 40 kg. Je nezávislé okolo 2,5 až 3,5 roků.

článek napsal: Kryštof, 3.8.2021


Luskoun ostrovní

Tělo luskouna ostrovního je dlouhé 40-65 cm a ocas je dlouhý 35 až 57. Váží 4, 5 až 14 kg. Samci jsou větší než samice. Hlava luskouna ostrovního má kuželovitý tvar a je na ní masivní čenich. Jak jste se mohli dozvědět již včera, luskoun ostrovní nemá zuby. Potravu loví až na 25 cm dlouhý jazyk, který je tenký. Luskouni jsou jedinými savci, kteří mají šupiny. Luskoun ostrovní má na těle v průměru 900 až 1 000 šupin. Šupiny, které pokrývají téměř celé tělo jsou zbarvené tmavohnědě. Na spodní části těla jsou místo šupin chlupy, které jsou bílé až světlehnědé.

Luskoun ostrovní je převážně samotářský druhem savců. Aktivní je v noci, den tráví ukrytý v dutinách stromů. Chodí po čtyřech nohách, dokáže také dobře šplhat po stromech. K tomu mu pomáhá jeho chápavý ocas. Dokáže i plavat. Je to tichý druh zvířete a luskouni ostrovní spolu komunikují hlavně díky pachovému způsobu komunikace. Když si připadá v ohrožení vydává syčivé a frkavé zvuky. Když ho někdo napadne nejprve se brání sekáním ocasu a vztyčením šupin na těle. Pokud predátor pokračuje v útoku, luskoun se svine do klubíčka. Tím skryje své zranitelné břicho. Pokud se predátorovi podaří rozbalit pevné svinutí, luskoun ostrovní se ještě brání tím, že vystříkne tekutiny z análních váčků.

Luskoun ostrovní se vyskytuje v Asii. Konkrétně v Kambodže, Laosu, Myanmaru, Indonésii, Thajsku, Bruneji, Singapuru, Vietnamu a v Thajsku.

Luskoun ostrovní si nejraději dá mravence nebo termity. Jejich hnízda rozhrne drápy, následně do něj vsune svůj jazyk, který je obalený slinami a chytá na něj svou kořist. V žaludku se pak potrava rozmělní kameny, které luskoun ostrovní polyká.

Luskouni ostrovní se rozmnožují pravděpodobně na podzim. Samice je březí (těhotná) 130 dnů a porodí 1 až 2 mláďata. Novorozená mláďata váží 100 až 500 g a šupiny jsou první den po narození měkké. O mláďata se stará převážně samice.

Luskoun ostrovní je krásné zvíře a musíme ho všichni chránit.

článek napsal: Kryštof, 27.7.2021


Tasmánský tygr

Tasmánský tygr je masožravý vačnatec. Kožich tasmánského tygra je žlutohnědý a na zádech má 13-21 černých pruhů. Díky nim získal svůj název ,,tygr''. Tyto pruhy postupem věku blednou. Jeden pruh sahá až k vnější straně nohy. Uši jsou přibližně 8 cm dlouhé. Srst tasmánského tygra je hebká a krásná. Chlupy maximálně dosahují velikosti 15 mm. Srst je světle až tmavě hnědá a břicho je krémové. Bez ocasu je tasmánský tygr dlouhý 100-130 cm a ocas je dlouhý 50-65 cm. Největší známý jedinec byl dlouhý 290 cm od hlavy až k ocasu. Dospělý jedinec je vysoký přibližně 60 cm a váží 20-30 kg.

Zajímavé je, jak tasmánský tygr dokáže otevřít čelist. Dokáže jí totiž otevřít do úhlu 120°. V puse má 46 zubů.

Při lovu se tasmánský tygr nejspíše spoléhá na svůj sluch a zrak. Je možné, že stejně, jako jeho příbuzný tasmánský čert, vydává pach, když je rozrušený. Jeho styl chůze je nemotorný a tasmánský tygr tak nedokáže rychle běhat. Ke skoku se dokáže odrazit ze dvou nohou. Tento skok nejspíš slouží k rychlému pohybu, když se tasmánský tygr vyděsí. Dokáže také chvíli stát jen na zadních nohách. Když je tasmánský tygr rozrušený syčí a výhružně otevírá čelisti. Během lovu vydává tasmánský tygr opakující se štěkavé zvuky, které slouží ke komunikaci mezi ostatními členy smečky. Tasmánský tygr také dokáže dlouze řvát. To nejspíš slouží k identifikaci na dlouhou vzdálenost. Jeden jedinec tasmánského tygra obývá plochu o rozloze 40-80 km2.

Tasmánský tygr má překvapivě slabé čelisti. Živí se tak pouze malými zvířaty. Jeho žaludek je schopen se roztáhnout a přijmout tak více potravy.

Tasmánský tygr se vyskytuje v Tasmánii a v Austrálii. Na zemi se vyskytoval už za doby ledové.

Samice rodí maximálně 4 živá mláďata. Obvykle však jen 2-3. Stará se o ně do doby, než dosáhnou minimálně poloviční velikosti dospělého jedince.

Ve volné přírodě se tasmánský tygr dožívá pravděpodobně 5-7 let. V zajetí až 9 let.

IUCN tasmánského tygra klasifikuje jako vyhynulý druh. Přesto se někdy objeví svědectví o jeho údajném výskytu. Více se o tom dozvíte od Káji v článku na záložce Jak je zvíře ohrožené.

článek napsal: Kryštof, 20.7.2021


Levhart obláčkový

Levhart obláčkový je středně velká kočkovitá šelma. Ovšem je ale tato šelma řazená mezi velké kočky. Z velkých koček je levhart obláčkový nejmenší. Tento velmi nádherný levhart má pestré zbarvení srsti. Jeho srst je žluto-hnědá s černým místy ve tvaru obláčků, a proto je levhart nazývaný obláčkový. Tento levhart má velmi dlouhý ocas přizpůsobený pro lezení po stromech. Ocas této šelmy činí téměř polovinu celého těla. Tělo tohoto nádherného levharta měří až 108 centimetrů. Ocas samotný měří v dospělosti až 92 centimetrů. Celkem tedy tělo a ocas dospělého jedince měří až 200 centimetrů. Výška v ramenou se pohybuje od 50 do 60 centimetrů. Kvůli velmi dobrému šplhání po stromech má tento pardál dobře vyvinuté drápy na nohou. Jeho drápy jsou velmi ostré, ale středně dlouhé. Levhart obláčkový váží od 11 do 23 kilogramů. Hmotnost přibývá v průběhu života. Pokud je levhart mladý, jeho váha se pohybuje okolo 10 až 11 kilogramů, v dospělosti má přibližně 17 kilogramů a ve stáří okolo 23 kilogramů. Typickými znaky jsou krátké nohy a černo-hnědo-žluté skvrny na těle.

Levhart obláčkový je skvělý lezec po stromech. Dokonce umí slézat po kmenech hlavou dolů. Také dokáže viset hlavou dolů a držet se jen zadními končetinami. I tak se převážně levhart obláčkový pohybuje po zemi, kde i loví.

Levhart obláčkový loví makaky, hulmany, gibony (opice). Dále loví prasata, oviječe (kunovité šelmy), dikobrazy a jeleny. Je možné, že loví i ptáky, to ale není potvrzené. Může jíst i hady a plazy. Klidně zaútočí i na domácí zvířata. Především na psy, kozy a ovce. Jeho velmi ostré špičáky mu pomáhají, aby měl hodně silný stisk, který mu pomáhá při lovu velkých zvířat. K usmrceným zvířatům se levhart obláčkový může v budoucnosti vracet. Někdy si kořist vytáhne i na strom.

Levhart obláčkový obývá husté lesy od Nepálu po Sumatru a Borneo. Jeho biotopem jsou tropické a horské lesy.

Když se chce levhart obláčkový pářit, je samec velmi agresivní, dokonce samici může připravit i o život. Samice je březí 86-93 dnů. Na svět přivádí 1-5 živých mláďat. O mláďata se stará jen samice. Mláďata dospívají od 20 měsíce do 30 měsíce jejich života. Ve volné přírodě se dožívá přibližně 11 let. V zajetí až 17 let.

Tento levhart má 3 poddruhy. Jeden z jeho poddruhů, tchajwanský levhart obláčkový, je již vyhynulý. Do roku 2006 byl levhart diardův jedním z jeho poddruhů. Ovšem v roce 2006 se zjistilo, že levhart diardův je odlišný, proto je od roku 2006 levhart diardův samostatný druh. Levhart obláčkový je z rodu neofelis.

článek napsali: Kryštof a Vojta, 13.7.2021

Tlustohlavec tasmánský

Tlustohlavec tasmánský v dospělosti dorůstá délky kolem 30 cm a váží okolo 750 g. Když ho vyndáte z moře, vypadá jako znetvořený lidský obličej. Tuto velmi podivnou rybu vědci objevili až v roce 1983 a více známou se stala přibližně před 10 lety. Zajímavý je vzhled tlustohlavce tasmánského. Nemá totiž žádné kosti a nemá ani moc svalové hmoty. Žije v hloubkách od 800 do 1 500 metrů. V jeho přirozené hloubce je tlak 60x až 80x větší než u břehu. Právě tlak drží tělo tlustohlavce tasmánského pohromadě. V takových hloubkách může tlustohlavec tasmánský žít jen díky tomu, že je tvořen ze želatinové tkáně. Živí se tím, co najde cestou. Zejména měkkýši a kraby. Ve své přirozené hloubce vypadá tlustohlavec tasmánský úplně jinak. Vysoký tlak mu dává vzhled normální ryby. Vyskytuje se u pobřeží Tasmánie, jihovýchodní Austrálie a Tasmánie. Tlustohlavec tasmánský je považován za nejošklivější rybu světa je také řazen mezi nejošklivější živočichy světa. Je, ale velmi zajímavý a musíme ho všichni chránit.

článek napsal: Kryštof, 6.7.2021

Gekon modrý

Gekon modrý je podle mě nejhezčí z gekonů. Je, ale doopravdy modrý? Úplně tomu tak není. Jen dominantní samec je modro - černý až tyrkysový. Dominantní samci mají také na hrdle černé proužky. Samice, podřízení samci a mláďata jsou hnědaví až zelení. Tito jedinci nemají na hrdle žádné černé proužky.

V dospělosti gekoni modří dorůstávají do délky 6-8 cm.

Gekoni jsou plazi. Gekon modrý se vyskytuje v Africe, konkrétně ve východní Tanzanii.

Živí se drobným hmyzem a nektarem.

Samičky gekona modrého kladou až 2 vejce. Než se vajíčka vylíhnou trvá to 60-90 dnů.

Gekon modrý je aktivní ve dne. Ve dne prolézá po listech a vyhledává potravu. Dospělí samci si obhajují teritorium tak, že dělají všelijaké pohyby. Například nafukují hrdla, mávají ocasem nebo povykují a potřásají hlavou. Podobně samečkové lákají samičky, když se chtějí pářit. Když se spáří, samičky nakladou vejce, která jsou přibližně stejně velká jako hrášek. Než se vylíhnou trvá to 60-90 dnů.

Gekon modrý, je krásné zvíře, které se vyskytuje jen na 24 km2 a proto ho musíme chránit.

článek napsal: Kryštof, 29.6.2021

Gorila nížinná

Samci ve volné přírodě dorůstají výšky až 150 cm, samice jsou ve volné přírodě také vysoké až 150 cm. Hmotnost gorily nížinné je 70-275 kg. Tento druh gorily má široká ramena, silné nohy i ruce a svalnatý krk. Tvář gorily nížinné je holá, má pouze huňaté obočí. Jejich tělo je pokryto krátkou, tenkou černou nebo hnědočernou srstí. Dominantní samci mají stříbřitý pás srsti na zádech. Díky své váze se na stromech pohybují opatrným ručkováním. Když kráčejí po zemi na kratší vzdálenost pohybují se po zadních končetinách, když ale na delší, pohybují se po čtyřech. Když jdou po čtyřech nepohybují se po dlaních, místo toho se pohybují po prostředních článcích prstů. Říká se tomu kotníkochodectví. Gorily nížinné žijí v tlupách, které vede dominantní samec. Vztahy mezi sebou udržují pomocí mluvení a dotýkání. Tlupa se pohybuje hlavně na zemi. Na noc si staví hnízda. Samci si ho staví pod stromem a samice s mláďaty ve větvích. Jejich teritorium má asi 20 km2. Gorily jsou mírumilovná stvoření. Gorily nížinné jsou převážně vegetariáni. Živí se pupeny, listy, čerstvými větvičkami a když je sezóna, tak i plody. Dají si ale i mravence a termity. V přírodě prakticky nepijí. Stačí jim voda, která je v rostlinné potravě. Březost samice trvá 251-295 dnů. O mláďata se stará první tři roky jejich života. Samice dospívají okolo 7 roku jejich života a samci mezi 9-10 rokem jejich života. Dožívají se kolem 50 let. Samice za svůj život může vychovat jen šest potomků. Gorila nížinná se vyskytuje ve středozemní Africe, konkrétně v Kongu, Kamerunu a Gabunu. Gorily nížinné jsou krásní primáti a všichni je musíme chránit.

článek napsal: Kryštof, 22.6.2021

Gaviál indický

Dospělí jedinci gaviála indického dosahují opravdu velkých rozměrů. Dosahují délky 3,5 až 7 metrů. Váží 160 až 180 kg. Hlava je až 130 cm dlouhá a je zakončená čelistmi, které můžou měřit skoro až 1 metr. Z nich vyrůstá více jak 100 zubů. Zuby jsou jeho hlavním nástrojem na lovení potravy. Když gaviál indický zavře tlamu, zuby na horní a dolní čelisti spadají mezi sebe. Na vrcholu hlavy jsou oči. Díky nim gaviál výborně vidí. Protože jsou na stranách, dokážou vidět velký úhel, aniž by gaviál indický pootočil hlavou. Samci mají na nose výrůstek, zvaný ghara. Ghara slouží k zesílení hlasového projevu, který by bez něj byl tichý. S jeho pomocí se tak dorozumívají s příslušníky svého druhu. Také s ním lákají samice a také slouží k zastrašování jiných soků. Tato část čenichu se vyvine pouze dospělým samcům. Mladí jedinci a samice ho nemají. Nohy gaviálů nejsou vyvinuté pro chůzi na souši. Proto se od vody moc nevzdalují. Jsou však opatřeny ploutevním lemem a plovacím kýlem. Jsou tak na půli cesty stát se ploutvemi. Gaviálové tak umějí výborně plavat. Dlouhý a ohebný ocas, je na stranách zploštělý a ze shora je lemovaný dobře viditelnými hrotitými šupinami. Díky křížným pohybům ocasu dokáže gaviál indický rychle a obratně plavat. Ocas dosahuje poloviny délky celého těla. Živí se malými i velkými rybami. Nejradši se vyskytuje v členitých řekách s velkým průtokem vody, mělčinami, strmými břehy, ostrůvky a tůněmi. Žijí v tzv. harémech, to znamená, že samci mají kolem sebe samice. V písčitých březích samice vyhloubí jámu a pak tam naklade vajíčka. Okolo hnízda se pak zdržují, aby mohli hlídkovat, až po dobu tří měsíců. To je doba, než se mláďata gaviálů indických vylíhnou. Po vylíhnutí se mláďata přesouvají do vody, kde se o ně zpočátku starají rodiče. Vozí je na zádech nebo na hlavě, krmí je a hlídají je. Gaviál indický se dříve vyskytoval v Nepálu, Barmě, Bangladéši, Pákistánu a samozřejmě také v Indii. Konkrétně se vyskytoval v povodí řek Ganga, Mahanadi, Brahmaputra, Indus a Iravádí. V současnosti se gaviál indický hlavně vyskytuje v Indii, v povodí Gangy, v řekách Girwa a Čambal. Malá populace ještě přežívá v Nepálu. Teď se vrátíme k výrůstku na nose zvaném ghara. Slovo ghara pochází z hindského slova gharyjal, což znamená hrnec. Díky ghaře dostal i své jméno - gaviál. Gaviál indický je velmi zajímavé zvíře a byla by škoda, kdyby by byl vyhynutý, musíme ho proto všichni chránit. Třeba tím, že nebudeme ničit jeho přirozené prostředí.

článek napsal: Kryštof, 15.6.2021


Šimpanz učenlivý

V Africe můžeme spatřit dva druhy šimpanzů, první je šimpanz učenlivý a druhý šimpanz bonobo. Oba si jsou velmi blízce příbuzní s člověkem. U šimpanze učenlivého jsou rozlišovány 4 poddruhy. Jsou jimi šimpanz čego, šimpanz východní, šimpanz hornoguiensjký a šimpanz nigerijský. Šimpanz učenlivý se vyskytuje v západní a střední Africe. Šimpanz učenlivý je vysoký 65-95 cm. Váží 30-60 kg. Má černohnědou srst. Čím je šimpanz starší, tím mu ubývá chlupů na hlavě. V přírodě se dožívá 35-40 let. Když je v lidské péči, dožívá se i přes 50 let. Šimpanzi obývají tropické deštné lesy. Vyskytují se, ale i na savanách a v travnatých oblastech. Mají vynikající sluch. Dorozumívají se až 34 různými zvuky a gesty. Mají velmi dlouhé ruce s protistojnými malými chápavými palci. Tyto palce jim pomáhají při šplhání. Šimpanzi dokážou používat jednoduché nástroje. Například, v Tanzanii bylo zpozorováno, jak šimpanzi utrhnou větvičku, odstraní z ní výhonky a upravená větvička následně sloužila k vytahování termitů z termitišť. V západní Africe, bylo pozorováno, jak šimpanzi rozbíjejí tvrdá semena rostlin pomocí kamenů. Šimpanzi žijí v komunitách, která mají maximálně 120 jedinců. Obývají jen jedno území. Ve středu této komunity bývá skupinka vzájemně si příbuzných samců. Tito samci bráni své území, jako jejich teritorium. Také se v kolonii můžou vyskytovat malé skupinky matek s mláďaty a smíšené skupiny o počtu 15-70 jedinců. Každý člen tlupy má stanovenou jednu roli v hierarchii smečky. Pozici si šimpanzi můžou vylepšovat rozdělením se o potravu, projevením síly, pomocí dalšímu jedinci... Většinu dne šimpanzi tráví hledáním potravy. Jsou to všežravci. Živí se zralým ovocem, semeny, stonky, mladými listy, kůrou, pupeny, květy, semeny a pryskyřicí. V živočišné stravě šimpanzů nalezneme hmyz, malé obratlovce, (ptáky, savce) a ptačí vejce. Dokážou spolu spolupracovat při lovu jiných savců, jako jsou například antilopky lesoni, komby a damani. K tomuto účelu jsou schopni si vyrobit i oštěp. Na každou noc si šimpanzi učenliví staví nové hnízdo, které je ve výšce 3-10 metrů. Jsou tak chráněni před pozemními predátory. Loví je levharti. Mláďata jsou lovena krajtami a orly. Samice šimpanzů učenlivých po devíti měsících rodí obvykle jedno mládě. O mládě se stará šest let. Samice po dosažení dospělosti, to je mezi 10 - 11 rokem, odcházejí do jiné tlupy.

článek napsal: Kryštof, 8.6.2021


Žirafa Rothschildova

Žirafa Rothschildova se vyskytuje hlavně v Ugandě, dále se vyskytuje v Keni. Délka těla žirafy Rothschildovy je 300-400 cm (3-4 m). Tento druh žirafy je vysoký 450-600 cm. Váží 600-1200 kg. Obě pohlaví žirafy Rothschildovy mají rohy. Samci je používají k bojům o samičky. Dožívají se až 30 let. Nejraději se vyskytují v savanách, kde je hodně stromů. Živí se totiž listy akácii a mímoz, trávou a plody. Žirafy mají velmi silná kopyta, které ohrozí všelijaká zvířata včetně lvů. Vyjímkou jsou staří a nemocní jedinci žiraf, ti takovou sílu v kopytech nemají. Žirafy jsou nejvyššími žijícími živočichy na zemi a také jsou nejtěžší přežvýkavci. Když si žirafy lehnou, je pro ně těžké si zase stoupnout. Mají výborný zrak. Díky stavbě těla žirafy, musí srdce zvládnout dvojnásobný tlak krve, aby krev mohlo hnát až k mozku. Srdce proto váží až 10 kg a měří kolem 60 cm. Předchůdci žiraf vypadali jak antilopy a byli jen 3 m dlouzí. Moderní žirafy se objevila cca před 1 000 000 let.

článek napsal: Kryštof, 1.6.2021


Albatros královský

Albatros královský má opravdu velké rozpětí křídel. Jeho rozpětí křídel může být až 3,5 m. Je to jedno z největších rozpětí křídel ze všech ptáků. Albatros královský je skoro celý bílý. Jen svrchní část křídel je černá s bílými skvrnami. Černé peří má ještě na spodní straně křídel u okraje. Zobák je velký a je světle růžový. Albatros královský chodí kolébavě, to způsobují jeho silné a krátké nohy. Duhovku (u lidí to je černá tečka v oku) má tmavou. Někdy to vypadá, že má albatros hrb, místo toho to je silný hřbet. Hnízda albatrosů královských staví samec. Páří se během října a listopadu. Samice albatrosa královského kladou pouze jedno velké bílé vejce. Ke kladení vajec většinou dochází jen jednou za dva roky. Na vejcích sedí samec i samice. Než se malá ptáčátka vylíhnou trvá to kolem 80 dnů. Mláďata se osamostatňují v 8 měsících. V osmi měsících odlétají na moře, kde stráví následujících několik let. Poté se vracejí do kolonie, aby si našli partnera. Jejich namlouvací rituály jsou velmi komplikované a trvá to i několik sezon, než se konečně spáří. Albatrosové s partnery žijí celý život. Říká se tomu monogamní svazek. Albatrosi jsou jedni z největších ptáků, kteří dokážou létat. Dospělí jedinci můžou měřit 110-120 cm. Vážit mohou 8-10 kg. Albatros královský je nejbělejší albatros. Dospělí jedinci mají hlavu, krk a ocas bílý. Samci jsou o něco větší než samice, mají také delší zobák, maximálně, ale o 22 mm delší než samice. Živí se především hlavonožci a rybami. Někdy i něčím jiným. Při výběru potravy preferují zvíře, které je na hladině nebo těsně pod ní. Potápí se velmi výjimečně, když už se potopí, tak se potopí maximálně do dvou metrů. Albatrosi, i albatros královský si dokážou při konzumaci potravy vykloubit vlastní čelist. To mu umožňuje jíst i větší kusy. 99 % populace albatrosů královských se vyskytuje na Campbellově ostrově. Každoročně tam 8300-8700 párů zakládá hnízdo. 80 % procent svého života tráví na moři. Albatros královský je krásný pták a je nutno ho chránit.

článek napsal: Kryštof, 25.4.2021


Nosorožec tuponosý severní

Nosorožec tuponosý severní je dlouhý 3, 7 až 4,2 m. Váží 1, 4-3, 6 tun. Nosorožec tuponosý severní není tak agresivní, jako nosorožec dvourohý. Když si lehnou, dokážou se postavit na všechny čtyři za 1 sekundu. Samci byli větší než samice. Jejich nohy jsou tlusté a silné. Jsou to lichokopytníci. Živí se trávou. Tento druh nosorožce má 2 rohy. Jejich rohy jsou tvořeny z keratinu neboli rohoviny. Z keratinu jsou tvořeny i lidské nehty a vlasy. Když se nosorožci roh ulomí, tak mu opět doroste. Na rozdíl od nosorožce dvourohého, mládě matka vodí před sebou. Od března roku 2018 jsou na světě poslední dvě samice, které žijí v Keňské rezervaci Ol Pejeta. Jmenují se Fatu a Najin. Obě jsou majetkem Safari Parku Dvůr Králové. Nosorožci tuponosý severní se dožívají až 40 let. Tento druh nosorožců dokáže běžet rychlostí až 50 km/h. Nosorožci jsou krátkozrací.

 článek napsal: Kryštof, 18.5.2021


Pes hyenový

Na začátek chci napsat, že psi hyenoví si nejsou příbuzní s hyenami. Psa hyenového asi nikdo nepřehlédne. Jeho srst je totiž hnědá, žlutá a bílá. Tato psovitá šelma má docela malou hlavu, na které je krátký, ale hodně masivní čenich. Pes hyenový má štíhlé tělo, dlouhé nohy a ocas. Ten je dlouhý 30-40 cm. Tělo je dlouhé 80-110. Váží 17-36 kg. Na nohou má pes hyenový čtyři prsty. To je docela neobvyklé u psovitých šelem. Pes hyenový se vyskytuje roztroušeně po celé jižní a východní Africe. Nejčastěji se vyskytuje v savanách a polopouštích. Vyskytuje se také v horách do výšky 300 m n.m. Byl pozorován i na vrcholu nejvyšší hory Afriky, která se jmenuje Kilimandžáro. Pes hyenový žije ve smečkách, které jsou tvořeny několika až několika desítkami jedinců. Z nich se rozmnožuje jen jeden dominantní pár. Ve smečkách se dorozumívají pomocí různých způsobů. Například olizování tlamy výše postaveným jedincům, nebo i hlasovými projevy. Hodně důležité, ale i komplikované jsou zdravící rituály. Tyto rituály se odehrávají před začátkem lovu. Psi hyenoví jsou toulaví. Tím pádem při hledání potravy urazí velkou vzdálenost. Jen když jsou mláďata malá zůstávají blízko u nory. Samice mívá 10-11 mláďat, maximálně až 21. Mláďata se skrývají v noře opuštěné například v noře hrabáče, nebo v noře, kterou opustilo prase bradavičnaté. Mláďatům se otevřou oči ve dvou týdnech. V 6 měsících se mláďata přidávají k smečce při lovu. Pes hyenový je masožravec. Živí se například zebrami, impalami, buvolovci, pakoni, gazelami, prasaty bradavičnatými i zebry. Jakmile si stádo vyhlídne oběť, chvíli jí následují a pak začne honička. Obvykle si vyberou to nejslabší nebo nejpomalejší zvíře. Když žádné takové nenajdou, vyberou si jedno zvíře, na které se zaměří. Když ho dostihnou snaží se do něj zakousnout. Menší kořist uloví za krk a strhnou. Větší kořisti se zakusují do zadních končetin a ocasu. To proto, aby jí zpomalili. Psi hyenoví se snaží buďto kořist povalit, nebo ještě když stojí roztrhnout břicho a hrdlo. Často jeden ze psů drží kořist (nejčastěji zebru) za čenich, aby se nemohla bránit. Když tyto psovité šelmy rozsápou břicho, začnou žrát, často před tím, než kořist bude mrtvá. Pes hyenoví si není příbuzný s hyenami.

článek napsal: Kryštof, 11.5.2021


Lev berberský

Lev berberský, latinsky nazývaný Panthera leo leo, je krásná kočkovitá šelma. Jak jste se dozvěděli v článku na záložce Jak je zvíře ohrožené, lev berberský je vyhynulý v přírodě. Dříve obýval severní Afriku. Lvi jsou jediné kočkovité šelmy, které loví a žijí ve smečkách. Jejich kořistí se stávají velcí kopytníci, například zebry, pakoně, impaly, dokážou si troufnout, ale i na žirafu, buvola a také na mladého slona. Lov u lvů neobstarávají samci, místo toho loví samice. Smečka je vedena jedním až dvěma silnými samci. Úlohou samců je chránit smečku. Samice na rozdíl od samců nemají hřívu a dosahují zhruba poloviční hmotnosti než samci. Samci váží až 250 kg. Samice váží 120-150 kg. Tento druh lva je dlouhý i s ocasem 150-250 cm. Dožívá se 10-14 let. Lev berberský je jeden z největších poddruhů lva. Poznáme ho díky dlouhé tmavé hřívě. Lvi na posezení spořádají velké množství masa. Den tráví trávením masa a odpočíváním.

V Safari Parku Dvůr Králové chovají tyto kriticky ohrožené šelmy. V červenci se v Safari Parku Dvůr Králové narodila trojčata lva berberského. V červenci roku 2015 bylo v Safari Parku Dvůr Králové slavnostně spuštěno Lví safari. Návštěvníci se mohou projet ve vlastních vozech nebo upravených vozech této ZOO mezi volně pobíhajícími lvi.

článek napsal: Kryštof, 4.5.2021


Hrošík liberijský

Hrošík liberijský je savec, který obývá tropické deštné lesy v Západní Africe. Konkrétně se vyskytuje v afrických státech Sierra Leone, Pobřeží slonoviny, Guiney a Libérie. Hrošík liberijský je dlouhý 140-155 cm. Ocásky hrošíků jsou dlouhé přibližně 20 cm. Váží 160-270 kg. Vysocí jsou 75-85 cm, jsou tak o hodně menší než hroch obojživelný. Hroši obojživelní jsou největšími sudokopytníky a třetími největšími savci na Zemi, dospělý samec může vážit až 3 tuny. Hrošík liberijský žije v mokřadech nebo bažinách, většinu svého času je, ale na souši. Hrošíci liberijští nežijí na rozdíl od hrochů obojživelných ve stádech, místo toho žijí v párech nebo jednotlivě, občas žijí v malých rodinných skupinkách. Březost samic trvá 190 až 210 dnů. Samice hrošíka liberijského mívají jedno mládě vážící 5-7 kg. Kojí ho 9-12 měsíců a mláďata s nimi zůstávají dva až tři roky. Samci a samice se potkávají pouze v období páření. Jejich kůže, stejně jako ta hrocha obojživelného, je náchylná k vysychání a stejně jako oni mají kožní žlázy, které produkují mazlavý sekret. Hrošík liberijský byl dlouho považovaný za neexistující druh, jeho existence se potvrdila až v roce 1914. Je to krásné zvíře a byla by škoda, kdyby na naší planetě nebyl.

článek napsal: Kryštof, 27.4.2021 

Levhart mandžuský

Levhart mandžuský je poddruh levharta skvrnitého. Od ostatních osmi poddruhů levharta skvrnitého se především liší světlejší barvou srsti a delší srstí. V létě jeho srst měří okolo 25 mm a v zimě dokonce až kolem 70 mm. Levhart mandžuský má šedé oči. Má 60-100 cm dlouhý ocas. Jeho celková velikost jde proti Bergmannovu pravidlu. Bergmannovo pravidlo je biologické pravidlo. Je jím, že teplokrevní živočichové žijící v teplých oblastech dosahují větších rozměrů než ty žijící ve studenějších oblastech. Dosahuje totiž délky 190-230 cm včetně ocasu. Výška levharta mandžuského je 50-75 cm. Samice váží 25-45 kg. Samci 30-55 kg. Výjimečně až 60 kg. Proti ostatním levhartům je tak průměrný, či dokonce podprůměrný.

Jak jste se už dozvěděli v článku na záložce Seznámení s týdnem a výsledky hlasování, levhart mandžuský je nejseverněji žijící poddruh levharta. Vyskytuje se na pomezí Ruska, Číny a Severní Koreje. Typické životní prostředí pro levharta mandžuského jsou člověkem nedotčené smíšené a listnaté husté lesy, kde je dostatek kopytníků a jelenů, které loví.

Levhart mandžuský je hlavně noční živočich. Je velmi opatrný a těžce pozorovatelný. Tato kočkovitá šelma hlavně loví jeleny sika, srnce a další jelenovitý. Dále pak loví prase divoké, ptáky, hlodavce, jezevce a zajíce.

Samice levhartů mandžuských jsou březí 90-105 dnů. Většinou rodí 1-4 mláďat, nejčastěji pak 2. Mláďata levhartů mandžuských zůstávají s matkou 2 roky. Levhart mandžuský se v přírodě dožívají 10-15 let, v zajetí až 20 let. 

článek napsal: Kryštof, 19.4.2021

Orangutan bornejský

Orangutan bornejský může vážit až 100 kg. Samec je vysoký až 1,4 m. Samice je o něco menší. Orangutan bornejský je největší živočich, který se pohybuje po stromech. Tento lidoop je dobře přizpůsoben životu na stromě, proto se liší délka předních a zadních končetin. Paže má cca 2x tak dlouhé jako tělo. U samců můžeme spatřit výrazný hrdelní vak, který slouží k zesilování zvukových projevů. Samci mají na sobě dlouhý vous. Orangutani bornejský mají tělo porostlé řídkou srstí. Většinou to jsou vegetariáni, jí například listy, ořechy a kořínky. Malou část jejich jídelníčku tvoří i drobní obratlovci, ze kterých získávají bílkoviny. Samice má přibližně jednou za 6 let jedno mládě, o které se stará několik let. Do 4 let se mládě od matky nehne. Původní malajský název orangutana, orang hutan v českém překladu znamená lesní člověk.

článek napsal: Kryštof, 13.4.2021  

Gepard štíhlý

Gepard štíhlý váží 35-70 kg a bez ocasu je dlouhý 110-150. Ocas je 60-80 cm dlouhý. Vysoký je 70-95 cm. V přírodě se gepardi štíhlí dožívají až 12 let, v zajetí až 20 let.

Gepard štíhlý loví malé kopytníky, jako gazela Thomsonova, gazela Grantova nebo i impala. Někdy uloví i menší savce. Po ulovení kořisti gepard štíhlý dlouho odpočívá. Až si dostatečně odpočine, tak se pokusí sníst co nejvíce masa najednou. O kořist často přichází, lvi nebo hyeny ho totiž snadno odeženou. Někdy jí i mršiny.

Gepardi štíhlí mají mimořádně ohebnou páteř. Páteř jim u běhu slouží jako pružina. Když běží, nedotýkají se prakticky země. Pohybují se totiž až sedmi metrovými skoky. Drápy, které na rozdíl od jiných kočkovitých šelem nemají gepardi úplně zatažitelné, mu slouží jako hřbety treter (bot). Drápy a chlupy, které má na chodidlech, mu umožní co nejlepší odraz. Ocas gepardovi štíhlému pomáhá s manévrováním i při vysoké rychlosti.

Gepardi kořist vyhledávají zrakem. Sprintovat začnou, až když se přiblíží blízko ke kořisti. Běh je pro gepardy štíhlé velice vyčerpávající, protože se gepardi přehřívají a rychle se unaví. Asi kvůli tomu, když kořist do deseti až dvaceti sekund nedostihnou, lov vzdají. Dokáže vyvinout rychlost okolo 115 km/h. I přes krátký lovecký čas je gepard štíhlý nejúspěšnějším samotářským lovcem. Až 70 % procent pokusů totiž končí úspěchem.

Gepardi štíhlí se mohou pářit celoročně, nejčastěji k námluvám ale dochází v období dešťů. Samice je březí 90-95 dnů. Poté přivede na svět 3-6 koťat. Když mladé gepardy štíhlé najdou lvi, hyeny nebo paviáni, zabijí je. Proto se matka s mláďaty často přesouvá. I tak, ale přežije jen 5 % mláďat gepardů štíhlých.

Gepardi štíhlí nejsou takoví samotáři jako ostatní kočkovité šelmy. Sourozenci často zůstávají spolu. Dospělí samci tvoří skupinu o dvou až pěti jedincích. Tam, kde není moc jiných predátorů, může být v jedné skupině až dvacet gepardů.

Gepard štíhlý podle stavby těla příliš nepřipomíná kočkovitou šelmu, kterou je. Má docela malou a kulatou hlavu, dlouhé končetiny i ocas. Stavbou těla se podobá chrtům. Samci jsou větší než samice. Na světlé barvě těla má černé puntíky. Někdo si ho možná plete s levhartem a jaguárem. Hlavním rozeznávacím faktem jsou puntíky, které má na sobě gepard. Levharti a jaguáři nemají totiž puntíky.

Existuje jeden zvláštní druh geparda štíhlého, gepard královský.

Královskými gepardy se označují jedinci s neobvyklou kresbou skvrn, místo černých puntíků mají na sobě velké skvrny a pruhy. Velmi dlouho byli považováni za mýtické zvíře nebo za nový, dosud neznámý druh kočkovité šelmy. Až v roce 1975 se podařilo geparda královského vyfotografovat. Vědci si mysleli, že se jedná o křížence levharta a geparda. Tato teorie, ale byla zamítnuta po provedení genetických testů. V roce 1981 se narodil první gepard královský. Někdy se, i když nesprávně, královští gepardi označují jako samostatný poddruh. Je to něco jako u tygrů bílý tygr. 

článek napsal: Kryštof, 6.4.2021

Varan komodský

Varani komodští jsou největší a nejtěžší ještěři světa. Největší exempláře měří až 3 metry a váží i přes 150 kg. Živí se živočišnou potravou, ale snědí i zdechliny (zdechlina je, když některé zvíře zemře přirozeně, nezabije ho predátor). Troufají si na jeleny, buvoly a také jsou známé případy napadení člověka. Varan komodský je hbitý lovec. Kořist zabíjí pomocí ostrých zubů, přičemž využívá své velké hmotnosti. Dlouho vědci nevěděli, že další zbraní varana je jed v jeho slinách. Nejspíše právě kvůli němu po čase umírá i jen poraněná kořist, kterou tito draci hledají rozvážnou a vytrvalou chůzí díky vynikajícímu čichu. Varani komodští také rádi plavou, dokonce z jednoho ostrova na druhý. Na posezení dokáže spořádat potravu, která odpovídá 80 % jeho váhy. Kůže komodského draka je vybavena šupinami, které fungují jako přírodní brnění. Dokonce varani komodští jsou tak draví, že jejich mláďata vylézají na stromy, aby byla uchráněná před dospělými jedinci varanů. Varan komodský se dožívá až 30 let. 

Je to velice zajímavý ještěr (jako, kdyby byl z pravěku) a byla by škoda, kdyby na naší planetě varan komodský vyhynul.

článek napsal: Kryštof, 30.3.2021


Kareta obrovská

Kareta obrovská se vyskytuje v subtropickém a tropickém pásu a žije v Atlantickém i Pacifickém oceánu. I když žijí na hodně místech, jsou velmi ohrožené. Kareta obrovská je druhá největší želva světa. Její krunýř je 100 - 120 cm dlouhý a kareta obrovská váží až 200 kg. Kareta obrovská se dožívá až 80 let. Kareta obrovská má nejraději teplá moře, která jsou dostatečně mělká, aby na dně těchto moří mohli růst rostliny, kterými se karety obrovské živí. Dospělá kareta obrovská se hlavně živí mořskou trávou, řasami a jinými rostlinami. Karety obrovské, které byly zpozorovány v hlubokých vodách na otevřeném moři, byly na cestě na místa kladení vajec nebo se z nich vracely. Na souši se karety obrovské hýbají těžkopádně, ale ve vodě jsou naopak hbité a rychlé. Aby se kareta obrovská nadechla, musí se vynořit na hladinu, avšak dospělý jedinec vydrží pod vodou až 5 hodin. Kareta obrovská nemá zuby, místo nich má velmi ostré rohovité hrany čelistí, kterými snadno ukusuje rostliny, které jí. Mláďata karet obrovských se živí i živočišnou stravou (malými rybkami, medúzami nebo korýši). V prvních měsících života neumějí mladé karety obrovské moc dobře plavat a proto se rády nechávají unášet mořskými vlnami nad porosty hnědých řas, ve kterých žijí korýši, na kterých si karety obrovské pochutnávají. Postupně karety obrovské přecházejí jen na rostlinou stravu. Pohlaví mláďat karet obrovských závisí na teplotě, při které se líhnou z vajec. Když je teplota pod 29 C° líhnou se samečci, když je ale teplota nad 31 C° líhnou se samičky. Když je teplota 30 C° šance na vylíhnutí obou pohlaví jsou stejné.

článek napsal: Kryštof, 23.3.2021


Slípka takahe

Slípka takahe je největším zástupcem čeledi chřastalovitých ( chřastalovitý je např. lyska černá), protože měří na délku až šedesát centimetrů. Stejně jako kakapo soví, tak i slípka takahe neumí léta. Má tmavé peří s modrozeleným leskem. Její končetiny, stejně jako zobák, který je velmi mohutný, jsou zbarveny do červena. Slípka takahe je novozélandský endemit (endemit je živý tvor, který vznikl a žije jen na jednom prostroru, např. lemuři, žijí jen na Madagaskaru). Jak už jsem psal v úvodním článku, tak slípka takahe byla 50 let považována za ohroženou. Nejprve jí vědci v roce 1846 popsali jako vyhynulý druh. O dva roky později byl lovci tuleňů uloven a následně sněden podivně rychle se pohybující pták (nejspíš slípka takahe). Několik dalších exemplářu bylo ještě spatřeno, ale bylo to velice vzácné. Proto byl od roku 1898 znovu popsán jako vyhynulý druh. Zásluhy za znovuobjevení má novozélandský dobrodruh a lékař Geofrey Orbell a jím vedená expedice, která objevila malou populaci slípky takahe v roce 1948 v novozélandských Alpách na jížním cípu Jížního ostrova. A tak začal náročný zachráný program. Ještě v 80. letech 20. století nebylo těchto slípek ani 100 kusů, ale díky ochranářským opatřením se dáří populaci zvyšovat. Dnes je přes 300 jedinců slípek takahe. Nový Zéland se zavázal, že do roku 2050, kvůli slípkám takahe zbaví největší ostrovy nepůvodních predátorů. Tak doufejme, že se to podaří. V 19. století měla zásluhy za jejich skorovyhynutí hlavně lasice hranostaj, která je jejich predátorem (predátor je ten, kdo zvíře loví a následně sní, naopak kořist je oběť predátora, v tomto případě slípka takahe.) Slípka takahe má stejně jako kakapo soví svou poštovní známku. Tato slípka je krásné zvíře a byla by škoda, kdyby na naší planetě slípka takahe neexistovala.

článek napsal: Kryštof, 16.3.2021

Kakapo soví

Kakapo soví je jeden z nejvzácnějších papoušků světa. Měří 58-64 cm a váží 2100 gramů. Tito jedinci se mohou dožít až 100 let. Samice klade 2-3 vejce. Vyskytují se na všech ostrovech Nového Zélandu. Na ostrově nemá tento pták žádné nepřátele. Kakapo soví žije na Novém Zélandu po miliony let a přežil i odtržení od Austrálie. Blízcí příbuzní jsou nestor kea a nestor kaka. Samice jsou větší než samci. Kakapo soví má bílý až žlutý zobák. Zobák je velmi silný. Na svém jídelníčku má mnoho plodů, ale převážně se živí semeny a ořechy. Rád si hraje na stromech, ale většinu života tráví na zemi, protože neumí létat.

Kakapo soví je mírumilovné stvoření a je nutno ho chránit.

článek napsal: Vojta, 9.3.2021


Lvíček zlatý

Název dostal podle zlatavé barvy a delší srsti vyrůstající za hlavou. Žije pouze na velmi malém území na jihovýchodě Brazílie. Žije v malých rodinných skupinkách. Obývá lesy v okolí moře. Živí se ovocem, rostlinnými šťávami, občas uloví i hmyz a malé obratlovce, zejména drobné plazy. Mají hodně dlouhé prsty, kterými snadno proniknou do nejrůznějších děr a skulin. Délka těla je 20 - 33 cm, délka ocasu 31 - 40 cm. Hmotnost je velmi rozdílná, od 360 do 710 g. Březost samice trvá 125 - 132 dní, samice rodí 1 - 3 mláďata, nejčastěji mívají dvojčata. Největší hrozbou lvíčka zlatého je úbytek jejich životního prostředí, protože kácení pralesů nepřestává a asi ani nepřestane. Lvíček zlatý je brazilský národní poklad, všechny lvíčkové chování v brazilských ZOO patří vládě.

článek napsal: Kryštof, 2.3.2021 


Panda červená

Délka těla pandy červené je 50 až 64 cm, délka ocasu 28 až 59 cm a hmotnost dosahuje 3 až 6 kg. Má dlouhou, hustou srst, svrchu rudohnědou nebo kaštanovou, na spodní části těla a na končetinách leskle černou. Okraje uší jsou bělavé, stejně jako obličej s hnědými tvářemi a skvrnami pod očima.

Panda červená patří mezi nejvýše žijící zvířata, protože se běžně vyskytuje v nadmořských výškách od 2 000 m n. m., ale i kolem 4 000 m n. m., v létě může dosáhnout i sněžné čáry ve výšce 5 000 m n. m. V severovýchodní Indii se vyskytuje níže, v tropických lesích, mezi 1 400 a 1 700 m n. m. Díky pobytu v horách mají méně nepřátel.

Jejím domovem jsou horské lesy a džungle podhůří Himaláje v jižní Číně, Myanmaru, Nepálu, Bhútánu a severovýchodní Indii.

Vzhledem k vysokohorskému prostředí, ve kterém žije, má panda červená méně predátorů, než kdyby žila níže. Mezi nepřátele pandy červené patří levhart sněžný a lasicovití, mláďata loví i menší šelmy a draví ptáci. Při ohrožení predátorem se snaží utéct, pokud se jim to nepovede, stojí na zadních nohách, aby vypadaly větší, nebo se brání svými ostrými drápy. Panda červená vydrží stát na zadních nohách až 30 sekund a některé pandy takto dokážou urazit několik metrů.

Panda červená je většinou tichá, mezi jedny z mála zvuků patří pískání při vzájemné komunikaci.

Panda červená se převážně živý bambusem. Spotřebuje přes 5 kilogramů bambusu denně. 

článek napsal: Vojta, 23.2.2021



Gorila horská

Nejdříve byste se měli dozvědět kde žije. Vyskytuje se pouze na malém území v horské oblasti na pomezí Konžské demokratické republiky, Ugandy a Rwandy (v Africe). Teď už jdeme na popis. Tato gorila má hustší srst než ostatní gorily. Samec může být velký více než 170 cm (při rozpětí předních končetin 200-270 cm). Samice jsou vždy o něco menší, nepřesahují totiž 150 cm. Váha dospělých samců se pohybuje od 150 do 200 kg, samice váží od 70 do 110 kg. V zajetí, kde nemají dostatek pohybu, mohou samci vážit až 300 kg. Gorily horské se dají rozpoznat podle nosu, který má každá gorila horská jiný. Mají hnědé oči. Při chůzi používají, stejně jako šimpanzi, klouby prstů namísto dlaní. Chodí po čtyřech, i když jsou schopny kráčet vzpřímeně (většinou však neujdou více než několik metrů). Tyto gorily se pravidelně dožívají 35 - 40 let. V knize Zvířata v horách (Miloš Anděra) se uvádí, že nejvyšší dosažený věk gorily horské je 50 - 54 let. 

Gorily mají s člověkem mnoho společného, možná více, než se předpokládalo. Například DNA mají z 98 % stejné jako člověk. Jsou schopny učit se i komunikovat ve znakovém jazyce. Také se člověku podobají tvarem lebky. Přestože se v mnoha ohledech podobají člověku, nejsou předchůdci člověka (stejně jako jiní současní hominidé), ale vyvíjejí se zároveň s člověkem ze společných předků.

článek napsal: Kryštof, 16.2.2021




Tygr ussurijský

Tygr ussurijský je velká kočkovitá šelma. Tato šelma dorůstá do délky až 2,5 metru, čímž se stává největší kočkovitou šelmou světa. Tygr převážně žere zajíce a jeleny, ale občas si troufne i na medvěda. Má rád chladnější podmínky východního Ruska, kde se povaluje ve sněhu, ale v létě si rád chodí zaplavat do jezera. Tygři jsou dobří plavci, mají speciální strukturu nohou, která jim umožňuje plavat. Tygr se na rozdíl od jiných koček nebojí vody. Ve vodě neloví, ale naopak má ve vodě hodně predátorů. Na souši má tygr ussurijský velmi málo predátorů (ti, kteří ho loví). Jediný jeho predátor na souši je jiný tygr. Tygři si moc rádi hrají spolu a baví se. Mláďata se rodí po jednom až čtyřech jedincích a jsou do dvou týdnů slepá, také proto zůstávají ve svém úkrytu po dobu jednoho měsíce. Každý týden se samice musí stěhovat a hledat nový úkryt pro svá mláďata. Dochází k tomu tak, že samice zpozoruje jiného predátora (nejčastěji je to medvěd) a musí nejprve ochránit svá mláďata tím, že je tajně přestěhuje na jiné místo, zatímco se snaží odlákat medvěda co nejdále od svých mláďata. Samec se o mláďata nestará. Před narozením opustí samici a vydá se svojí cestou. Tygr je zvíře, které je velmi ohrožené a musí se chránit.

článek napsal: Vojta, 9.2.2021



Panda velká

Panda velká žije v horských oblastech Čínské lidové republiky. Před 2000 lety bylo rozšíření pandy velké od Čínské lidové republiky až po Vietnam a Myanmar. Pandy se v zajetí dožijí až 34 let, ve volné přírodě se dožijí 10-15 let. Dospělá panda váží 70-160 kilogramů. Dorůstá 1,2-1,9 metrů. Pandy jsou býložravci a jejich jídelníček tvoří eukalyptus a bambus. Pandy jsou mírumilovná stvoření je nutno je chránit.

článek napsal: Vojta, 2.2.2021