Popis zvířete

Přímorožec arabský

Přímorožec arabský má delší ocas, protáhlejší hlavu, nižší postavu dlouhé rohy. Typické pro přímorožce arabského je zbarvení těla, které je bílé. Dospělec je vysoký 1,5 m a dlouhý taktéž až 1,5 m. Váží 70 - 80 kg.

Všichni přímorožci jsou býložravci. Živí se trávou, listy ze stromů a kořínky. Všechnu vodu, která je v potravě dokáže přímorožec arabský přijmout díky zažívací soustavě. Každý den ráno přímorožci olizují rostliny kvůli ranní rose.

Přímorožce arabského najdeme v arabských polopouštích. Můžeme ho chovat i na farmách.

Je aktivní ve dne. V noci je ukrytý pod keři a stromy a spí.

Musíme ho chránit.

článek napsal: Kryštof, 10.5.2022


Tukan bledohrdlý

U všech tukanů je charakteristický jejich dlouhý zobák. Celý tukan bledohrdlý je dlouhý 60 - 70 cm. Průměrná hmotnost samců je 640 g, zatímco průměrná váha samic je 580 g. Tukan bledohrdlý je druhý nejtěžší pták z čeledi tukanovitých. Nejtěžší je tukan obrovský. Peří je na krku a na prsou bílé. Záda jsou černá.

Tukan bledohrdlý hnízdí nejčastěji v březnu. Snáší 2 - 4 vejce, které jsou snesena di dutiny na stromě. Než se vejce vylíhnou, trvá to 14 - 15 dní. Mláďata se líhnou holá a slepá. Peří jim naroste do 6 týdnů.

Tukan bledohrdlý se živí ovocem, bobulemi, hmyzem a malými obratlovci (napři. žábami a ještěrkami).

Tukana bledohrdlého najdeme v celé Amazonii, v jihovýchodní Kolumbii, východním Peru, na severu Bolívie, ve východním Ekvádoru, v jižní a východní Venezuele a na severu a na západu Brazílie.

článek napsal: Kryštof, 3.5.2022


Medvěd lední

Medvěd lední je typickým zvířetem polárních krajin.

Medvědi jsou jedni z nejtěžších predátorů na světě. Medvěd lední je ještě k tomu nejtěžší medvěd ze všech. Dosahuje až 4x větší hmotnosti než lev. Samec váží 300-800 kg a je dlouhý 2 - 2,5 kg. Výjimečně až 3 metry. Samice dosahují hmotnosti jen 150-350 kg a nejsou delší než 2 metry. Kdyby se medvěd lední postavil na zadní nohy, byl by vysoký 3,5 metrů. Zajímavé je, že průměrná váha medvědu ledních klesla mezi lety 1984 u samců o 45 kg a u samic o 31 kg. Medvěd lední má celkem 34 - 42 zubů. Síla stisku čelisti se dá srovnávat s jaguárem. Pod bílou srstí mají medvědi lední černou kůži, mláďata růžovou. Ve skutečnosti, ale chlupy nejsou bílé, ale jsou průhledné a to, že vidíme bílou je připisováno jako optický jev. Prsty má trochu spojené plovacíma blánami. Medvěd lední dokáže skvěle plavat. Dokáže přeskočit až 4 metrové díry v ledu. Má také skvěle vyvinutý čich. Například: ucítí tuleně, který zůstal pod ledem či pod sněhem až na vzdálenost 1 km a kořist, která je ještě živá cítí až na vzdálenost 9 km. Je schopný vydržet bez jídla až několik měsíců. Medvědi lední jsou i velmi inteligentní.

Lední medvědi jsou většinou samotáři. Větší skupinu najdeme jen u nějaké mršiny. Samice s mláďaty komunikují sténáním či fučením. Když je medvěd nervózní, tak fučí nebo odmrkuje. Když je agresivní tak vrčí, řve a syčí. Za potravou mohou za den najít okolo 70 km. Medvědi lední mají podle WWF jen 2% úspěšnost lovu. Teritorium jednoho jedince je neuvěřitelných 8 500 km2 až 600 000 km2. Mladí i staří jedinci mohou kousek zimy přespat ve spánku ve stoje.

Medvěd lední je nejvíce masožravý medvěd. Živí se hlavně tuleni kroužkovanými, tuleni vousatými a trochu i tuleni obecnými a tuleni grónskými. Na kořist může čekat i několik hodin. Na posezení sní průměrně asi 10 kg. Medvěd lední se živí i čepcolem hřebenatým, mrožem ledním, delfíny, narvalem jednorohý a běluhou severní. Dá si i mrtvou velrybu a ostatní mršiny. Trochu se živí i rostlinou stravou, například mechem či mořskými řasami. Když jsou horší podmínky, uloví i zajíce běláky, lumíky anebo malé nebo nemocné pižmoně či soby. Výjimečně může být i kanibalem. Predátorem jsou pouze lidé a zcela výjimečně mroži.

Námluvy medvěda ledního začínají asi v polovině února a končí v půli května. Samci o samice mohou i bojovat. O potomky se stará pouze samice. Samice medvěda ledního přijímají i cizí osiřelá mláďata. Samice v jednom vrhu mívají 2 mláďata. Mláďata se rodí slepá. Ve volné přírodě se medvědi lední dožívají maximálně 25 - 30 let. Průměrně však jen 15 let.

Musíme lední medvědy chránit.

článek napsal: Kryštof, 26.4.2022


Okapi

Tělo okapi je dlouhé 2 - 2,5 m. V kohoutku je vysoký 1,5 - 2 m. Váží 200 - 250 kg. Hlavu má okapi podobnou jako žirafa. Má ji dlouhou a samcům zní vyčnívají 10 - 15 cm dlouhé rohy. Jazyk mají okapi dlouhý až 30 cm. Nohy jsou hnědo-bíle pruhované. Ocas je dlouhý a na konci je malý chomáček chlupů. Samice jsou o něco větší než samci.

Biotopem okapů jsou deštné pralesy v okolí řeky Kongo v severovýchodní části Demokratické republiky Kongo.

Okapi se živí pupeny, listy a také dřevinami, a to více jak sta druhy. Požírají také plody, houby a kapradí.

Okapi je tzv. mimochodník. To znamená, že při chůzi jde oběma levýma nohama najednou a oběma pravýma nohama najednou. Aktivita je denní. Partnera hledá podle dobře vyvinutého čichu. Okapi jsou tiché. Jen v říji vydávají zvuky podobné kašli. Mláďata vydávají více zvuků než dospělci. Všechny okapi nemají moc dobrý zrak.

Ve střední Evropě jsou okapi chovány pouze v Safari Parku Dvůr Králové a ve vratislavské zoo.

článek napsal: Kryštof, 19.4.2022


Tučňák chocholatý

Tučňák chocholatý je vysoký 50 - 70 cm. Hmotnost se liší podle ročních období. Mláďata nejdřív mají čokoládově hnědé a šedé zbarvení peří. Jako dospělí jedinci budou mláďata vypadat po opuštění kolonie a osamostatnění. Více než polovinu života tráví na moři. Tam cestují za potravou. Od hnízdiště se vzdalují i několik tisíc kilometrů. Kolonie, ve kterých hnízdí, čítají několik tisíc jedinců. Jedna dvojice partnerů spolu hnízdí až 6 let. Hnízdí od září do února. Hnízda, které si samci vytvoří, aby přilákali samici, jsou ohraničena kamínky a větvičkami a připomínají kruh. Když jsou v blízkosti samice, samci začnou vydávat zvuky. Tak hledají své minulé partnerky anebo hledají nové. Po spáření samice snese obvykle 2 vejce. Vejce, které je nakladené jako druhé, bývá větší. Samec se se samicí při sezení na vajíčku střídá. Inkubační doba je 35 - 36 dní. Mláďata se líhnou slepá. Dospělí jedinci nemají prakticky žádného přirozeného nepřítele. Mláďata jsou ohrožována rackami buřňáky či chaluhami. Na moři se však musí i dospělci mít na pozoru před tuleni a lachtany. Tučňák chocholatý se živí malými chobotnicemi, korýši a nejspíš i rybami. Jeho útočištěm k lovení jsou menší hloubky v blízkosti břehu. Najdeme ho na antarktických ostrovech jižně od Nového Zélandu. Když není období hnízdění, může se vyskytovat i v Austrálii, v Patagonii, na Falkanských ostrovech a dokonce v Antarktidě.

článek napsal: Kryštof, 12.4.2022


Kahau nosatý

Samec kahaua nosatého je velký okolo 75 cm. Samice jsou velké maximálně 60 cm. Samec váží až 35 kg, samice až 12 kg. Samic mají ocas dlouhý až 66 cm. Samice až 56 cm. Samce a samici od sebe hlavně rozeznáme podle nosu. Samec má převiský nos ve tvaru okurky. Je dlouhý až 10 cm (kdybychom přenesli míry kahaua nosatého na míry průměrného člověka, každý dospělý muž by měl nos dlouhý až 30 cm.) Nos také ovlivňuje samice při výběru partnera. Čím větší nos, tím líp. Také, když má samec velký nos, je fyzicky vzdatnější. Samiččí nos je krátký a zaspičatělý a je otočený nahoru. Srst na hřbetě je cihlově červená. Končetiny jsou modro-šedé, spodek těla a ocas jsou krémové. Obličej je do červena.

Všechen svůj čas kahau nosatý tráví ve stromě jménem mangro. Listy, semena, pupeny a plody určitých mangrovníků jsou hlavní potravou kahaua nosatého. Občas si dá i hmyz nebo bezobratlé. Kahau nosatý dokáže pozřít jídlo, které je pro ostatní býložravce nestravitelné.

Kahaua nosatého najdeme žít v tlupách. Na zemi ho najdeme jen velmi zřídka. Samice vedou tlupu za potravou. Samci skupinu hlavně střeží. Dokáží přeskočit z jednoho stromu na druhý strom a to na vzdálenost až 4 metrů. Když chtějí seskočit ze stromu na zem, seskočí klidně až z 15 metrů. Když je potřeba, i na zemi jsou velmi rychlí. Dokáží vyvinout rychlost až 25 km/h. Dokáže i dobře plavat. Prsty na zadních nohách jsou částečně spojenými plovacími blánami.

Každá tlupa má svého vedoucího samce. Ten má větší nos než ostatní jedinci. Tlupa čítá 3-32 jedinců. Maximálně až 60.

Samice je březí 150-170 dnů. Nejčastěji rodí mezi březnem a květnem. Malý kahau nosatý je v obličeji modro-fialový. Samici nevadí, když si její mládě pochová jiná samice. V zajetí se dožívají 13-14 let. Výjimečně až 20 let. V přírodě se dožívají nejspíše 15 - 20 let.

článek napsal: Kryštof, 5.4.2022


Ďábel medvědovitý

Průměrná délka těla samce je 65 cm, ale při pohledu na něj uvidíme i ocas, který měří okolo 26 cm. Samec celkově váží 8 kg. Samice jsou o něco menší, tělo je dlouho okolo 57 cm a ocas okolo 24 cm. Váží 6 kg. Zavalité tělo ďábla medvědovitého je i velmi osvalené. Hlava je k velikosti jeho těla velká. V ocasu si ďábel medvědovitý uschovává tuk. Jestli je daný jedinec nemocný, to se pozná podle ocasu. Když je ocas hubený, tak to znamená, že je nemocný. Přední nohy jsou o něco delší než ty zadní. Srst je černá. Často můžeme vidět bílé skvrny nebo pruhy na hrudi a zadku. Z obličeje vyrůstají chloupky, které pomáhají zvířeti najít potravu ve tmě. Výborně vyvinuty jsou sluch a čich. Ďábel medvědovitý má největší sílu stisku čelisti mezi všemi savci k porovnání k velikosti těla.

Když se ďábel medvědovitý rozruší, vydá zápach, který je podobný tomu skunkovýmu. Také, když je rozrušený, zrudnou mu uši.

Ďábla medvědovitého najdeme ve všech částech Tasmánie, včetně okrajů měst.

Ďábel medvědovitý přes den odpočívá v hustých keřích nebo v noře. Je to samotář, netvoří tedy smečky. Teritorium jednoho jedince je 8-20 km2. Mají rádi plavání, pomocí kterého unikají predátorovi. Dospělí jedinci nedokážou šplhat, mláďata dokážou jen krátce, než se jim zvětší váha.

Ďábel medvědovitý je docela vzdatný lovec. Dokáže ulovit i klokana. I přesto, ale dávají přednost mršině. Oblíbenou kořistí je vombat. Požírá i ale všechny domorodé savce, domácí zvířata, ryby, ptáky, hmyz, ještěry a žáby. Za den nejčastěji sežerou 15 % toho, kolik sami váží. Může to být i 40 %. Když požírají mršiny, požírají i kosti a srst. U jedné mršiny se může sejít až dvanáct jedinců. Štěkot, který při tom vydávají se nese na kilometry daleko. Na těle samce můžeme často vidět jizvy po boji o jídlo nebo o samici.

Samice ďábla medvědovitého mají první mláďata ve druhém roce života. Od té doby je mají každý rok. Páří s v březnu na skrytých místech, a to jak ve dne, tak i v noci. Samci bojují o samice. Ty se páří s dominantním samcem. Samice se mohou pářit i s více samci, když je zrovna dominantní samec nehlídá. Samice je březí 21 dnů. Rodí neuvěřitelných 20-30 mláďat! Všichni se bohužel dospělosti nedožijí. Je zajímavé, že přežije více malých samic než samců.

článek napsal: Kryštof, 29.3.2022


Koala medvídkovitý

Koala medvídkovitý váží 5-12 kg. Délka těla pak činí 70-90 cm. Srst je měkká a hustá. Je popelavě šedá až hnědavá. Na břichu a na ušních boltcích mají bíle dlouhé chlupy. Nejbližším příbuzným koalům je vombat, kterému se koalové velice podobají. Když šplhá na stromech, pomáhá mu jeho velké a ostré drápy. Má pět prstů na každé končetině. Na zadních končetinách je jeden protistojný palec. Na předních končetinách jsou protistojné palce dva. Koala má velmi podobné otisky prstů těm lidským.

Koala medvídkovitý se většinou páří od prosince do března, kdy je na jižní polokouli léto. Zdravá samice může mít 12 let každý rok jedno mládě. Samice je březí 35 dní. Mláděti koaly se říká "joey" [džouí]. To je holé, slepé, bez uší a když se rodí, měří pouze 2 cm. Prvních šest měsíců je mládě v matčiním vaku. Tam se živí jen mateřským mlékem. Za šest měsíců se mu vyvinou oči a naroste mu srst. Mládě zůstává s matkou rok.

Koala medvídkovitý se živí hlavně listy bláhovičníku. Koala tráví 16-18 hodin denně bez pohnutí. Většinu času spí.

Koalové jsou někdy na svůj druh agresivní, ačkoliv většinou jde jen o krátké roztržky. Koala také tráví tři z pěti hodin své aktivity krmením. Obvykle se krví v noci. Sní průměrně 500 gramů listů bláhovičníku denně. Pije velmi málo, přičemž většinu vody získává z potravy. Také líže vodu, které při dešti stéká po kůře stromů.

Koaly najdeme pouze v Austrálii a musíme je chránit.

článek napsal: Kryštof, 22.3.2022


ptakokřídlec Alexandřin

Ptakokřídlec Alexandřin je největší motýl na světě. Samice ptakokřídlce Alexandřin doahuje rozpětí křídel až okolo 30 cm. Samci jsou zářivě zelení a červení. Zadeček mají žlutý. Samice jsou na většině těla nenápadně hnědé.

Ptakokřídlec Alexandřin se vyskytuje pouze na ostrově Nová Guinea. Jméno vzniklo v roce 1907 na počest královny Alexandry Dásnké.

Housenky se živí jedovatými podražci (rostliny), kteří jsou jedovatí. Protože se v těchto krásných motýlech jed shromažďuje, dospělí jedinci jsou jedovatí. To je chrání před predátory, ale ne před sběrači, kteří za ně na černém trhu chtějí obrovskou částku.

První stádium vývinu ptakokřídlce Alexandřin je vajíčko. To je velké, světle žluté a zespodu zploštělé. Samice mohou za život naklást až 240 vajíček. Běžně to je však jen 20 - 30 vajíček.

Z vajíčka se líhne housenka. Ty jsou černé s červenými výrůstky. Uprostřed těla je smetanově zbarvený příčný pruh. Po vylíhnutí nejdříve pozřou skořápku a pak až listy živých rostlin.

V kuklu se housenka přeměňuje zhruba 6 týdnů po vylíhnutí. Kukla je žlutá až bronzová. Samčí kukly se dají rozpoznat díky prosvítajícímu pruhu na křídelní pochvě. Kuklou je ptakokřídlec Alexandřin zhruba měsíc. Dospělec z kukly vylézá brzy ráno.

Dospělci žijí až tři měsíce. Živí se nektarem rostlin s velkými květy, na kterých mohou přistát. Létat je spatříme především brzy ráno a před soumrakem. Samci jsou velice teritoriální. Dokonce i odhání malé druhy ptáků.

Musíme ptakokřídlce Alexanřin chránit.

článek napsal: Kryštof, 15.3.2022


Krokodýl siamský

Krokodýl siamský je sladkovodní krokodýl, který původně obývá Indonésii, východní Malajsii, Burnej, Barmu, Laos, Vietnam a Thajsko. V mnoha těchto oblastech je teď už ale vyhuben. V přírodě má nejraději pomalu tekoucí vody. Nejvíce řeky, bažiny a některá jezera.

Tento krokodýl je středně velký krokodýl. Samci většinou nejsou delší než 3 metry. Někdy ji přesáhnou a jsou velcí maximálně 4 metry. V zajetí je k vidění i několik kříženců, kteří jsou i větší. Dospělí jedinci jsou tmaví s černými skvrnami (na těle a na ocase) a černými pruhy. Mláďata jsou celkem podobná dospělcům, akorát jsou zlatohnědá. Dospělci mají také širší čenich.

Krokodýl siamský se živí hlavně rybami, které loví. Jí také plazy, obojživelníky a možná i savce. Do hnízda, které si krokodýl siamský staví mezi dubnem a červnem, klade samice 20-50 vajec. Než se mláďata vylíhnou, trvá to okolo 80 dnů. Když jsou mláďata vylíhnutá, volají úzkostlivě na samici, která je pak přenese k vodě. Jestli vůbec samice svá mláďata po narození brání se neví.

Musíme krokodýla siamského chránit.

článek napsal: Kryštof, 8.3.2022


Lemur vari

Lemur vari je druh lemura, který se vyskytuje pouze v pralesech severovýchodního Madagaskaru.

Lemur vari většinu času tráví v korunách stromů. Na zem skoro vůbec neslézá. Aktivita je denní. Najdeme ho ve skupinách o 6-14 jedincích. Skupinu vede dominantní samec. Samice jsou agresivnější než samci. Někdy dokonce i samce napadnou, aby se k potravě dostali dříve, jelikož vydají více energie než samci. K dorozumívání používají velkou škálu zvuků.

Lemur vari je jeden z největších lemurů ze všech. Ocas je dlouhý 60 cm stejně jako tělo. Váží 4-5 kg. Obličej, ramena, předloktí, dlaně, vršek hlavy, ramena, vnitřní strana, chodidla a ocas jsou černé. Zbytek těla je bílý.

Samice lemura vari je březí 90-100 dní. V přírodě staví hnízda pro rozmnožování v korunách stromů. Když je skupina lemurů velká, o mláďata se stará pouze samice. Když je, ale skupina malá, o mláďata se stará i samec. Je to kvůli tomu, že když je skupina velká páří se samice s několika samci a otec není jasný. Zatímco v malé skupině se páří jen s jedním samcem a otec tedy jasný je. Samice nejčastěji rodí 2-3 mláďata. Maximálně až 6. Ve třech týdnech začínají opouštět hnízda. Nejdříve je matka nosí na břichu později na zádech. Ve volné přírodě se dožívá 9-14 let. V zajetí okolo 25 let, rekordně i 35.

Lemur vari se živí semeny, listy, plody, květy, plody nektarem, občas také hmyzem, drobnými savci a vejci.

článek napsal: Kryštof, 1.3.2022

Zebra Grévyho

Zebra Grévyho je největší zebra ze všech. Od ostatních druhů se odlišuje velikostí, zakulacenými ušními boltci a hustým a úzkým pruhováním. Nenajdeme ji v moc velkých stádech. Nepodniká velké migrace v období dešťů. Stáda, která jsou menší, vede dominantní samec, který nedokáže mít ve stádu dalšího samce. Velikost samcova teritoria je až 10 km2. V přírodě se mladí samci sdružují do tzv. mládeneckých skupin. V zoo, když se narodí samec, musí během dospívání stádo opustit. Najdeme ji v rozdrobených oblastech v severovýchodní Africe.

Délka těla zebry Grévyho je 2,5 - 3 m. V kohoutku je vysoká 1,4 - 1,6 m. Ocas je dlouhý 40-75 cm. Váží 350-450 kg. Biotop jsou pouště a polopouště a také travnatá území. Samice zebry Grévyho je březí 390-400 dní. Rodí jedno mláďátko. To má hřívu až k ocasu. Mládě svou matku pozná podle vzoru pruhů. Musí si její kresbu proto vrýt do paměti. Po narození mláděte je samice agresivní, aby si mládě nezapamatovalo jinou samici. Živí se částmi rostlin. Hlavně trávou a bylinami. Někdy i listy keřů.

Proti predátorům se zebry brání kopáním zadních nohou, ve kterých mají velkou sílu. Zebry mají na sobě bílo-černé pruhování. Jedinou zebrou, která toto pruhování neměla celé, byla zebra kvaga. Ta ho měla do půlky těla. Bohužel už je vyhynulá.

Hlas zebry Grévyho si je hodně podobné s hýkáním osla.

Zebra Grévyho se dožívá 25 - 35 let a musíme jí chránit.

článek napsal: Kryštof, 22.2.2022


Orangutan tapanulijský

Všichni asi víme, jak orangutan vypadá, takže není třeba ho asi popisovat. Od zbývajících dvou druhů orangutanů se orangutan tapanulijský liší chováním a geneticky. Také se liší velikostí lebky, ta tapanulijského je o hodně menší než orangutana bornejského a sumaterského.

Orangutana tapanulijského najdeme pouze na ostrově Sumatra. Konkrétně v oblasti jižní Tapanuli.

Slovo orangutan v překladu z banjarštiny znamená lesní muž.

Orangutani jsou velice inteligentní.

Všechny orangutany najdeme jak v nížinných, tak i v horských lesích. Téměř neslízají na zem. Každou noc spí v hnízdech. Ovoce tvoří 65-90 % potravy orangutana. Když je období zralosti, jsou orangutani schopni za den získat z potravy až 11 000 kalorií. V tu dobu samice rodí. Nejčastěji samice rodí jedno až dvě mláďata. Ve dvou letech se stávají dobrými lezci po stromech.

Více o orangutanech se můžete dozvědět v našich článcích o orangutanu bornejském a sumaterského.

článek napsal: Kryštof, 15.2.2022


Delfín tuponosého

Delfína tuponosého můžeme nalézt v pobřežních vodách jihovýchodní Asie a také v Bengálském zálivu. Dá se tedy říct, že se vyskytuje od Asie po Austrálii. Často ho můžeme nalézt v ústích řek. Typickým znakem delfína tuponosého je jeho kulaté čelo. Geneticky si je velmi podobný s kosatkami. Podle stavby těla, je podobný běluhám. Živí se sviňuchami. Je velmi inteligentní. Když je světlo, plave nízko. Když je ale tma plave více u hladiny. Nejraději má vody do 20 m. Pod vodou neuplave více než 1 km a pod vodou moc dlouho nevydrží. Hřbetní ploutev je malá. Zuby v tlamě delfína tuponosého jsou 1 cm velké. Na horní straně jich je 17-20 a na dolní 15-18 dolních. Ploutve jsou dlouhé a široké. Dospělí jedinci většinou jsou dlouzí 230 cm maximálně pak 275 cm. Váží 130 kg. Námluvy delfínů jsou od března do dubna. Během páření dvou jedinců plavou ostatní delfíni kolem nich. Dožívají se 30 let. Musíme delfína tuponosého chránit.

článek napsal: Kryštof, 8.2.2022

Mravenečník velký

Mravenečník velký dosahuje délky okolo 2 m. Hmotnost je 30-65 kg. Ocas je dlouhý až 90 cm. Chlupy mravenečníka jsou velmi drsné a dlouhé, to zejména na ocase. Mláďata chlupy mají měkčí. Jazyk může být dlouhý až 60 cm. Jazyk může za minutu zastrčit až 150x. Nemá velké zuby.

Má dobře vyvinutý čich, který používá k lovu potravy. Sluch a zrak jsou poměrně špatně vyvinuté smysly. Živí se hlavně termity a mravenci. V žaludcích bývají často nalezené kameny, které pomáhají tím, že rozemelou potravu. Občas sní i housenku či vejce.

Po většinu roku to je samotář. Když se vyskytuje v blízkosti lidí, je aktivní v noci. Když ale ne, je aktivní spíše ve dne. Když spí, tělo si přikrývá svým huňatým ocasem. Při chůzi došlapuje na klouby, aby se chránil před opotřebováním dlouhých drápů. Je to dobrý plavec.

Mravenečník velký se mezi sebou dorozumívá prskáním, syčením, čenicháním či pachy.

Samice nejdříve musí dát samcovi svolení se s ní pářit. Samice se rozmnožuje jednou za 9 měsíců a je březí 140-190 dní. Rodí jedno mládě. Několik prvních dnů se drží na máminým hřbetě. Dožívá se až 25 let.

Když je mravenečník velký v ohrožení, stoupne si na zadní a začne divoce mávat svými dlouhými drápy. Mezi jeho predátory patří kočkovité šelmy jako třeba puma.

Najdeme ho v jižní Americe.

Musíme mravenečníka velkého chránit.

článek napsal: Kryštof, 1.2.2022 (Dnes je roční výročí od uvedení prvního článku na webu Ochrana zvířat)

Plejtvák obrovský

Plejtvák obrovský dorůstá délky až 30 m. Váží okolo 190 tun. Najdeme ho v oceánech po celém světě, kromě zaledněné části Severního ledového moře. Dlouhé, ale štíhlé tělo je pokryto tenkou kůží. Hřbet je břidlicově šedý směrem k břichu pak ale přechází v bílou barvu. Pod kůží se nachází silná vrstva podkožního tuku, která zvíře chrání před zimou. Samec a samice jdou od sebe jen těžko rozeznat. Hlava připomíná tvar písmene U. V tlamě je okolo 300 metr dlouhých keratinových kostic, ta slouží k filtrování potravy. Na krátko dokáže vyvinout rychlost až 50 km/h. Většinou se pohybuje rychlostí od 5 km/h do 20 km/h. Pod vodou vydrží až 21 minut. Když vydechne, vystříkne gejzír, který je dlouhý až 9 m. Odhadem se plejtvák obrovský dožívá až 80 let. Jediný přirozený nepřítel jsou kosatky.

Plejtvák obrovský je většinou samotářské zvíře, které netvoří větší skupiny. Větší skupinu můžeme najít pouze v oblasti s hodně potravou.

Plejtvák obrovský se živí velmi malými zvířaty - krilem (drobní mořští měkkýši). Do tlamy naberou velké množství vody s potravou, za pomocí jazyka a svalů na spodní straně tlamy ji začnou stlačovat. Voda uniká z tlamy skrz kostice. Potrava se na kosticích zachytí. Když v tlamě není žádná voda, kril spolkne. S krilem plejtvák nechtěně také polyká malé rybky, olihně a větší korýše. Za den sní jeden dospělec 3600 kg krilu.

K páření dochází v teplých vodách. Po skončení páření se plejtváci vracejí do chladných vod za potravou. Samice je březí 10-12 měsíců. Mláďata se rodí v teplých vodách. Při narození váží plejtvák obrovský 2,5 tuny a měří 7 m. Denně vypije 380 až 570 litrů výživného mléka. Za 24 hodin přibere 90 kg. V 5-10 letech už mají 20 až 23 metrů. Samice mají jen jedno mládě za několik let, které dlouho dospívá a tak je rozmnožování velmi pomalé. Zvuky, kterými se plejtváci dorozumívají jsou často slyšitelné i pro člověka.

Jazyk plejtváka obrovského váží 2,7 tuny. Plejtvák nedokáže spolknout předmět větší než nafukovací míč. Jazyk uzvedne až 90 tun vody s potravou. Srdce váží 450 kg. Mozek váží jen 7 kg.

Musíme plejtváka obrovského chránit, protože si to toto majestátní a velice zajímavé zvíře zaslouží.

článek napsal: Kryštof, 25.1.2022

Lachtan galapážský

 Lachtan galapážský je šelma z čeledi lachtanovitých. Je to nejmenší druh lachtana. Samci jsou dlouzí jen okolo 150 cm a váží okolo 65 kg. Samice bývají dlouhé pouhých 120 cm a váží okolo 30 kg. Pro srovnání, mrož lední váží až 1 tunu. Samci lachtana galapážského jsou zbarveni do hněda. Samice jsou světlejší a mláďata jsou kaštanově hnědá. Samci se rozeznají od samic, podle vyvýšeného čela.

Většinu života tráví lachtan galapážský plaváním v oceánu. Pokud jsou na pevnině mají rádi písečné pláže či rovné kameny s jeskyněmi. Lachtan galapážský se díky stavbě těla pohybuje lépe po zemi než tuleni. Pokud jsou v moři, mockrát se nestane, že by se od pobřeží vzdálili více než na 15 km. Musí tam být opatrní, kvůli kosatkám a žralokům.

Lachtan galapážský se živí rybami (tuňáky) a chobotnicemi.

Lachtana galapážského můžeme najít na Galapágách a na ostrově Isla de la Plata (ostrov u Ekvádoru).

Období rozmnožování je od května do ledna. Během tohoto období si samec vytvoří skupinu (harém) samic, s kterými se pak spáří. Během tohoto období vzniká mezi samci na plážích hodně soubojů. Samci si vzájemně snaží převzít své harémy. Mláďata při porodu váží 3-4 kg. V jednom roce váží až 11 kg. Již ve dvou týdnech se začínají učit plavat.

Musíme lachtana galapážského chránit.

článek napsal. Kryštof, 18.1.2022


Prase visajanké

Prase visajanské je spíše malý druh prasete. Tělo je dlouhé 90-125 cm. Ocas je dlouhý okolo 25 cm a prase visajanské váží 20-80 kg. Samci mohou vážit až 4x více než samice. Samice a dospívající samci mají srst šedočernou, zatímco dospělí samci mají zbarvení spíše plavočerné. Obě pohlaví mají chomáč srsti na temeni hlavy. V případě prasat visajanských, která se vyskytují na ostrově Panaj, se tento chomáč srsti mění ve hřívu. Když je období páření, samcům se tato hřívá výrazně zvětší. Na rozdíl od jiných prasat, nemají prasata visajanská bradavice na obličeji. Samci mají velké zuby, vyčnívající z tlamy.

Prase visajanské je endemitem Filipínských ostrovů. Konkrétně Visajských ostrovů. Dříve se vyskytoval na ostrovech Panaj, Guimaras, Cebu, Negros, Masbate a možná i na Ticao. Teď se vyskytuje pouze na ostrovech Panaj a Negros. Možná také na Masbate. Prase visajanské najdeme nad 800 m n.m.

Aktivita prasete visajanského ve volné přírodě je nejspíše denní. Žije v malých skupinách o 3 až 12 jedincích. Prase visajanské je velmi inteligentní. V pařížské zoo, použil jeden samec ke kopaní do země klacek.

Prase visajanské je všežravec. Ve volné přírodě se živí plody a částmi rostlin. Často si dá i hlodavce a jinou malou porci masa.

Samice je březí asi 118 dnů. Asi dva týdny před porodem se samice stává agresivní proti svému druhu. Samice najednou rodí 2-4 mláďata. Když je mláďatům jeden týden, začnou jíst pevnou potravu. Typické proužkování selat zmizí mezi 7. - 9. měsícem života. Ve volné přírodě se dožívají až 15 let.

Musíme prasata visajanská chránit.

článek napsal: Kryštof, 11.1.2021

Web www.ochrana-zvirat.cz se opět po vánoční volnu, které končí 10.1.2022, už chystá na články. Těšíte se?

Web www.ochrana-zvirat.cz má vánoční volno až do 10.1.2022. Přejeme vám tedy krásné Vánoce, děkujeme, že jste našimi čtenáři a těšíme se na vás v roce 2022.

Gibon stříbrný

Malého primáta s názvem gibon stříbrný najdeme pouze na ostrově Jáva.

Gibon stříbrný má stříbrnou barvu srsti. Váží 6,5 až 8 kg. Délka těla je okolo 50 cm. Ocas nemá.

Gibon stříbrný se živí zejména zralými plody. Dále se také živí listy a květy.

Gibona stříbrného najdeme v tropických lesích. Žije monogamním způsobem života. Samec se samicí žijí skoro celý život. Říká se tomu monogamní způsob života. Ve skupinách jsou rodiče a jejich potomci. Potomci s rodiči zůstávají do 8 let.

Primáti se pohybují skákáním po větvích. U většiny jich je velmi důležitý ocas. Gibon stříbrný ho však nemá. Jak se tedy pohybuje? Gibon stříbrný také skáče po větvích. Skáčou tak, že se zavěší prsty a s lehkostí se přehoupnou na další větev. Říká se tomu brachiace. Když se samici narodí mládě, mládě se jí chytí za srst na břiše a skáče lesem s ní. Giboni dovedou chodit jen po dvou. Moc, ale nechodí. Většinou chodí, když chtějí přeběhnout po větvi. Nejsou agresivní a nedochází mezi nimi k hodně šarvátkám. Každá rodina má své teritorium, ve kterém žije. Každý jedinec má jedinečný hlas, kterým si nejen označuje teritorium, ale komunikuje jím i s ostatními členy rodinné tlupy. Jsou to denní tvorové. V noci spějí vysoko v korunách. S úsvitem začínají "zpívat". Velkou část dne jim zabere jídlo.

Biotopem gibona stříbrného jsou tropické lesy jihovýchodní Asie.

Samice je březí sedm měsíců.

Musíme gibona stříbrného chránit.

Jen vám chci připomenout, že od 6.12. 2021 do 10.1.2022 máme vánoční volno. V tomto období, tedy nebudeme přispívat. Těším se na vás v roce 2022.

článek napsal: Kryštof, 30.11.2021

Gepard indický

Gepard indický je poddruhem geparda štíhlého. Tento indický poddruh geparda je, menší, štíhlejší a o něco kratší než jeho africký příbuzný. Délka těla geparda indického je 110-135 cm bez ocasu. Ocas měří 70-90 cm. Pro srovnání africký poddruh geparda štíhlého, gepard kapský, měří 110-150 cm bez ocasu. Gepard indický váží 35-55 kg. Samci jsou než větší samice.

Stavba těla geparda je podobnější spíše té stavbě těla psovité šelmy. Zajímavostí je, že gepard indický nemá, na rozdíl od ostatních kočkovitých šelem, zatažitelné drápy. Mají na sobě černé skvrny, nikoli, ale černé pruhy. Díky tomu je rozlišíme od levharta, s kterým si jsou docela podobní. Mláďata geparda mají podobné zbarvení jako medojed kapský. Je to nejspíš proto, aby se před malým nebojácným vzteklounem medojedem uchránila.

V roce 2018 se vyskytoval ho pouze v Íránu. Ve volné přírodě jich tehdy bylo maximálně 50 jedinců.

Gepard indický se živí masem. Nejvíce se živí antilopami, gazelami, muflony, kozami bezoárovými a zajícem africkým, který se vyskytuje v Íránu. V nouzi si uloví i hlodavce.

Teď se dozvíte, jak gepardi loví. Jak jistě každý ví, gepard dokáže vyvinout rychlost až 120 km/h. Tuto rychlost však dokáží vyvinout jen na krátkou vzdálenost. Pokud kořist do 10-20 sekund nechytí, lov vzdá. Při běhu se prakticky nedotýká země. Běží totiž až 7 m dlouhými skoky. Jeho ohebná páteř při běhu slouží jako pružina. Drápy a hrubé chlupy na chodidlech mu umožňují velmi dobré odrazy. Ocas při běhu slouží jako kormidlo. Při běhu ho má gepard vztyčený a dokáže díky němu měnit směr i při vysoké rychlosti. Gepardi chovaní v zajetí dosahují jen poloviční rychlosti. Kořist gepard vyhledává zrakem. Snaží se přiblížit co nejblíž a až pak vyrazí. Běh ho totiž vyčerpává a k tomu se ještě přehřívá. Po lovu je gepard indický velmi vyčerpaný a musí si odpočinout, mohl by totiž i umřít. 70 % loveckých pokusů geparda končí úspěchem. Je to tedy nejúspěšnější samotářský lovec.

Gepardi většinou tvoří skupinu o až 5 jedincích. Loví, ale samotářsky. K tomu, aby vytvořili skupinu se nejdříve musí najít, což je u geparda indického těžké, protože jich už moc není.

Gepardi se páří hlavně během období dešťů. Samice je březí 90-95 dní. Rodí 3-6 koťat.

Musíme tyto krásné kočkovité šelmy chránit.

článek napsal: Kryštof, 23.11.2021

Osel somálský

foto vyfotil: Kryštof v Zoo Liberec
foto vyfotil: Kryštof v Zoo Liberec

Typickým znakem pro osla somálského je to, že dokáže přežít delší dobu v poušti. Podobně jako velbloud, tak i osel somálský dokáže přežít delší dobu bez tekutin. Jeho tvrdá kopyta pomáhají oslovi při pohybu na vyschlém a kamenitém povrchu. V dospělosti osel somálský váží 320 - 370 kg a v kohoutku (bez hlavy) je vysoký 150 cm.

Samice osla somálského vytvářejí malé jednotky matek s mláďaty, která nejsou na sobě nijak závislé. Do větších skupin se sdružují při pastvě. Mladí hřebci vytvářejí skupiny, ve kterých jsou pouze mladí samci, kteří čekají, až si budou moci vydobýt své vlastí teritorium. Samci mají většinou na svém teritoriu velké napajedlo, kam se samice přicházejí napít. Za to, že se samice mohou napít, umožní samcům se s nimi pářit. Samice jsou březí (těhotné) 330-365 dní. Po narození mládě váží 30 kg a do prvního půlroku je závislé na matčině mléce. Samice může mít mládě jednou za dva roky. V přírodě se osel somálský dožívá 10-15 let. V zajetí to je až 40 let.

Osel somálský je aktivní přes den a živí se trávou, kořínky atd.

Osel somálský je jeden z nejohroženějších savců na světě a musíme ho proto chránit.

článek napsal: Kryštof, 16.11.2021


Orangutan sumaterský

Orangutan v jazyce domorodců z Asie znamená lesní muž.

Orangutani jsou jedinými lidoopy, kteří se vyskytují mimo Afriku. Dnes už přežili jen tři druhy orangutanů, kteří se vyskytují na ostrovech Borneo a Sumatra. Orangutan sumaterský se vyskytuje pouze na ostrově Sumatra. Samice orangutanů jsou menší než samci. Samci totiž mohou vážit až 90 kg. Samci mají někdy výrazný knír.

Orangutani žijí samotářsky. Po většinu dne hledají potravy. Nejvíce se živí ovocem. Den také tráví odpočinkem, přemisťováním se a přípravou hnízda na noc. Samice se o mláďata starají do 4 let. Ve volné přírodě se orangutani dožívají okolo 40 let. Ovšem jedinci chování v zajetí mohou mít nedostatek pohybu a přibývají tak na váze. Drží proto dietu.

Musíme orangutany chránit.

článek napsal: Kryštof, 9.11.2021

Zebra bezhřívá

foto vyfotil: Kryštof v Zoo Liberec
foto vyfotil: Kryštof v Zoo Liberec

Zebra bezhřívá je rozšířena v severní části východní Afriky. S největší pravděpodobností se vyskytuje pouze v savanách a křovinatých oblastech severní Ugandy.

Podle jména víme, že zebra bezhřívá nemá téměř žádnou hřívu. Rodí se normálně s hřívou, ale ve 2-3 letech jí ztrácí. Samci mohou hřívu ztratit úplně. Zebra je okrová až špinavě bílá a má na sobě černé pruhy, které má každý jedinec jiné.

Zebru bezhřívou nalezneme žít v rodinách o 6-20 jedincích. Ve stádu je jeden dospělý samec, ale stáda vede klisna. Zebry jsou silně hierarchičtí. Mladé samce nalezneme ve stádech tvořené právě mladými samci. Klisna mládě rodí po roční březosti. Mládě dospívá ve 12 měsích.

V lidské péči se zebra dožívá 20-40 let.

Zebry jsou býložravci.

Musíme zebru bezhřívou chránit.

článek napsal: Kryštof, 2.11.2021


Tygr indický

Samci tygra váží 150-250 kg. Obří jedinci mohou vážit i přes 300 kg i s ocasem. Samec dosahuje délky okolo 3 m. Samice váží 100-160 kg a s ocasem měří okolo 230-250 cm. Tygr indický je spolu s tygrem ussurijským největší kočkovitou šelmou na světě.

tygr indický a jeho bílá forma, foto nám zaslala ZOO Liberec
tygr indický a jeho bílá forma, foto nám zaslala ZOO Liberec

Tygr indický se vyskytuje nejvíce v Indii, Nepálu, Bhútánu, Nepálu a v Bangladéši. Žije samotářsky a jeho teritorium je velké až 50 km2.

Tygři loví hlavně v noci. Nejdříve se ke kořisti připlíží v trávě, potom jí rychlým skokem chňapnou a usmrtí jí tak, že jí buď prokousnou hrdlo nebo jí kousne do týlu a zlomí jí vaz. Tygři útočí zezadu a svou kořist si odtahují do houští. Často se k ní vracejí. Hlavně se živí velkými kopytníky jako jsou jeleni (sambar, barasinga, axis), antilopy (nilgau), divokými prasaty, gaury (největší žijící tur - gaura) a buvoly. Živí se také zajíci, opicemi, hulmany a pávy. Byly zaznamenány útoky i na nosorožce, mladé slony a krokodýly. Uloví i levharty, medvědy, vlky a rýšavého psa (dhoul).

Tygr indický se rozmnožuje kdykoliv během roku. Samec hledá samici v jejím teritoriu, kde s ní pak až 80 dní zůstává. Po spáření se samec vrací zpátky. Samice je březí 103 dnů a rodí 1 - 3 mláďata.

Části tygrova těla se v Číně uplatňují v medicíně.

Musíme ho chránit.

článek napsal: Kryštof, 26.10.2021

Slon pralesní

Slon pralesní je menší než slon africký. Slon pralesní má jiný tvar uší a těla. Bez hlavy dosahuje tento slon jen maximálně 2, 5 m a váží až 2, 7 tun. Kůže je tmavší, chobot má více osrstěný. Na předních končetinách je pět prstů na zadních jen 4 prsty. Kly jsou rovnoběžné. Slonovina je tvrdá a má narůžovělou barvu. Slon pralesní dokáže vyvinout maximální rychlost až 25 km/h.

Slon pralesní má takouvou svou zvláštní variantu. Někteří jedinci jsou nazývání trpasličí sloni. 6-leté mládě je vysoké jen okolo 120 cm. Vědci tuto variantu zatím nechtějí uznat jako samostatný druh.

Slon pralesní žije v pralesech západní Afriky.

článek napsal: Kryštof, 19.10.2021

Velryba černá

Velryba černá v průměru dorůstá délky okolo 14 m a váží 40-45 tun. Obří jedinci mohou vážit až 70 tun. Největší jedinec měřil 17 m. Mláďata, když se narodí, tak jsou dlouhá 4 - 4,5 m. Hlava i ploutev jsou velké. Na svrchní straně se nachází velký hrbol zvaný bonnet. V spodní straně čelisti jsou tyto hrboly menší. Na všech hrbolech se usazují korýši. Dožívá se nejméně 50 let, maximálně 100 let.

Nejvíce velryb se vyskytuje v severozápadním Atlantiku. V severovýchodním Atlantiku žije populace, která se nemnoží.

Velryba černá žije samotářsky, nebo v malých rodinných skupinkách. Samice jsou březí okolo 1 roku. Samice rodí mládě v intervalech 5 let. Velryba černá většinou plave rychlostí okolo 10 km/h. Musí se nadechnout vzduchu a když se vynoří a nadechne se, je vidět obláček páry.

Způsob lovu velryby černé spočívá v tom, že velryba plave s otevřenou pusou a až když se tam uchytí dostatek planktonu, tak pusu zavře a odstraní přebytečnou vodu a potravu sní. Plankton je hlavní složkou potravy.

Musíme velryby černé chránit. Protože jich je už jen 200 - 250 kusů dospělých jedinců.

článek napsal: Kryštof, 12.10.2021

Lenochod trpasličí

Lenochod trpasličí patřící mezi kriticky ohrožené druhy zvířat obývá jen střední Ameriku a malý ostrov ležící u pobřeží Panamy.

Lenochod trpasličí je dlouhý 48-52 cm a váží 2, 5-3, 5 kg. Srst je huňatá a dlouhá. Má docela tupý čenich a 18 zubů. Přední končetiny jsou o hodně delší než zadní. Mají tři nepohyblivé prsty zakončené zahnutými drápy. Dokáže otočit hlavu o až 360°.

kresba lenochoda trpasličího
kresba lenochoda trpasličího

Lenochod trpasličí je samotářsky žijící savec. Potkává se navzájem jen v období páření. Čas tráví na stromech, kde jsou zavěšeni za silné ohnuté drápy a visí hřbetem dolů. V této poloze se jen zvolna přesouvají za potravou, spí, páří a také tak vychovávají potomky. Ze stromu slézají jen za potravou a když se chtějí přemístit na jiný strom. Po zemi se pohybují velmi pomalu. Dokáží dobře plavat. Na způsob života vzhůru nohama se adaptovala i jejich srst, jejíž chlupy rostou od břicha na záda. Dešťová voda tak po nich stéká. Největší obranou před predátory je jejich velmi pomalý pohyb, který nezaznamenají. Loví je dravci.

Lenochod trpasličí je býložravec. Nejvíce se živí plody stromů, listy a květy.

Když se chtějí lenochodi trpasličí pářit volají se hlasitým voláním a nejspíše používají i vzájemnou chemickou komunikaci. Samci o samici spolu soutěží. O mláďata pečuje samice okolo 6 měsíců a stejnou dobu je i březí.

Od ostatních lenochodů se nejspíš lenochod trpasličí oddělil před 10 000 lety, kdy s ústupem doby ledové se zvedla hladina moře a izolovala ostrov, na kterém v současnosti lenochodi trpasličí přežívají od Středoamerické pevniny.

Musíme je chránit.

Uakari šarlatolící

Uakari šarlatolící se vyskytuje v malém kousku Brazílie a o jen o trochu větší části v Peru.

Na první pohled ho poznáme podle rudého lysého obličeje. Díky tomuto obličeji můžeme určit, jak je daný jedinec zdravý. Čím je obličej tmavší, tím víc je ten jedinec zdravý. Podle toho si i samičky vybírají své partnery. Uakari šarlatolící má 4 poddruhy. Barva srsti se u jednotlivých poddruhů mění. U některých je nažloutlá a u jiných až rudě hnědá. Srst je dlouhá. V poměru s jeho tělem je ocas krátký. Ocas je dlouhý jen až 15 cm. Samotný uakari je velký až 57 cm váží pak 1,5-3 kg.

Uakari šarlatolící je aktivní přes den. Většinu času tráví na zemi někdy i na stromech. Na stromech vyhledává potravu, kterou jsou semena, ovoce, květy, malí obratlovci a hmyz. Spí vysoko ve větvích. Žije ve skupinách, kde je 5 - 30 jedinců. Výjimečně, ale i 100 jedinců. Často se ve skupinách vyskytuje s jinými primáty. Rozmnožuje se mezi říjnem a květnem. Samice vydává pach, který přiláká samce. Samice je březí okolo 180 dnů a rodí jedno mládě. Mládě odstavuje po pěti měsících. V přírodě se dožívá až 20 let.

Musíme uakariho šarlatolícího chránit.

článek napsal: Kryštof, 27.9.2021

Axolotl mexický

Axolotl mexický je obojživelník. Jeho název pochází z jazyka Aztéků. Ze slov atl (voda) a Xolotl (aztécké božstvo).

Má podobu malého dráčka. Je dlouhý okolo 30 cm. Většinou je axolotl mexický černohnědý s tmavými skvrnami nebo růžový. Dokáže se rozmnožovat, i když je ještě v larválním stadiu. Jeho žábry vypadají jako větve od jehličnatého stromu. Když axolotl ztratí končetinu, během několika dní mu zase naroste. Dokonce mu může narůst i ztracený orgán či ztracená část mozku. Vědci doufají, že této schopnosti půjde alespoň trochu využít v lékařství. Na suchu je schopen přežít jen pár minut.

Většinou najdeme axolotla mexického na dně jezera. Potravu ucítí citlivým orgánem zvaným postranní čára. Když je pravá chvíle, tak otevře pusu, kořist nasaje a rozkouše svými malými zoubkami. Ale i axolotl se stával kořistí. Aztékové i jejich potomci ho jedli a používali jako živou návnadu na lov ryb. Dříve se vyskytoval v obrovském jezeře Texcoco. Když však v 16. století přišli Španělé, jezero bylo rozkouskováno na 5 kusů. Místo něj vzniklo Mexico City. Axolotl mexický se vyskytuje pouze ve dvou částech. Plocha těchto jezer se stále zmenšuje a axolotl mexický je čím dál více v ohrožení. Momentálně je veden jako kriticky ohrožený druh.

Kladení vajíček pro samici axolotla mexického je velmi namáhavé. Někdy může trvat až 48 hodin. Klade 500 - 2500 vajíček.

Musíme axolotla mexického chránit, aby tento druh vyskytující se pouze v Mexiku mohl dále brázdit v mexických jezerech.

článek napsal: Kryštof, 21.9.2021

Tuleň středomořský

Tuleň středomořský je malý mořský savec. Je to ploutvonožec. Je to velmi dobrý plavec. Plavou rychlostí až 30 km/h. Všichni ploutvonožci mají silnou vrstvu tuku, tuk je chrání před chladem a srst mají hustou. Zdržuje se spíše u břehu, kde hloubka není větší než 70 m. Neumí se potápět do velkých hloubek a často odpočívá na souši. Tuleni jsou velmi plaší. Mláďata se kojí mateřským mlékem. Krev mají teplou jako ostatní savci. Samice je dlouhá až 230 cm a samec až 320 cm. Tuleň středomořský váží až 320 kg. Je šedý, na břiše béžový.

Tuleň středomořský se potápí především na skalnatých pobřežích v okolí jeskyň. V jeskyních se často ukrývá. Žije převážně na známých březích, kde odpočívá a rodí mláďata. Z místa na místo se přesouvá jen vzácně.

Tuleň středomořský je skvěle přizpůsobený k subtropickým podmínkám. Většina tuleňů středomořských žije ve Středozemním moři u západního pobřeží Afriky. Malé skupiny přežívají i v západním Středomoří. Od roku 2010 se pár jedinců usadilo u severního Jadranu u Puly.

Tento tuleň je mezi tuleni vyjímkou, protože se velmi dobře pohybuje po souši. Můžou za to jeho široké a mohutné drápy na předních končetinách, které normálně využívá k plavaní.

Má chrup jako šelma a je schopen kořist nejen uchopit, ale i rozkousat. Potravu si rozporcuje na kusy, které pak v celku polyká. Živí se mořskými tvory a rybami, které loví skupinově. Hlavním predátorem je žralok. Dožívá se dvaceti let a někdy i více. Dorozumívají se takovým štěkaním a rozličným chrochtáním.

Mláďata tuleňů se rodí na souši. Každý samec si snaží zabrat co nejvíce samic. Ostatní odhání neohrabanými poskoky. Ve vodě se pak páří se všemi samicemi, které si pro sebe zabral. Mláďata se rodí v září nebo říjnu. Matka o ně pečuje tři roky.

článek napsal: Kryštof, 14.9.2021

Gueréza zanzibsrská

 Gueréze zanzibarská je s jejím vzrůstem spíše drobnější opice. Na rozdíl od jiných gueréz má gueréza zanzibarská kulatější tělo a menší hlavu. Její končetiny jsou velmi dlouhé, zadní jsou delší. Má velmi dlouhý ocas (60-80 cm). Samec váží okolo 12 kg a samice okolo 10 kg. Délka těla této opice je 45-65 cm.

Gueréza zanzibarská je velmi společenský druh. Tvoří skupinu, která čítá 30-50 jedinců. Samci tlupu společně brání. Dobré vztahy udržují vzájemným pročesáváním srsti.Tráví celé dny v korunách stromů. Nejvíce se najedí v ráno a pak v podvečer. Nejvíce jsou aktivní, když jsou chladnější hodiny dne.

Guerézy se většinou živí listy různých stromů. Někdy i různými výhonky, květy, kůrou, semeny mrtvého dřeva nebo nezralým ovocem. Zralé ovoce nemůže gueréza zanzibarská jíst, protože její trávící ústrojí nedokáže pojmout cukr, který ovoce obsahuje. Mladé listy keřů a stromů v sobě obsahují hodně toxinů. Proto žerou guerézy také uhlí a některé typy půd, které ty toxinu zneutralizují.

Guerézy zanzibarské se páří po celý rok. Většina mláďat se ale rodí od září do prosince. Samice je březí (těhotná) okolo 6 měsíců. Obvykle rodí jedno mládě a to jednou za 2 roky. Na péči mláděte se často podílí i jiné samice z tlupy. Když se k tlupě přidá nový samec, většinou zabije mláďata, aby mohl mít se samicí vlastní. Samice dospívají okolo 2. roku života a samci mezi 3-4 rokem života. Gueréza zanzibarská se dožívá v zajetí až 23 let, v přírodě o půlku méně.

Musíme ji všichni chránit.

článek napsal: Kryštof, 7.9.2021


Klokan žlutohřbetý

Klokani svůj mohutný ocas používají jako pátou končetinu, slouží jako opora či kormidlo při běhu. Menší klokani ho používají, aby uchytili trávu. Klokani žijí v poušti nebo ve stromech, jsou skákaví či hrabaví. 10 druhů klokanů se vyskytuje i ve stromech. Je mezi nimi i klokan žlutohřbetý. Většina stromových klokanů se vyskytuje v horských pralesech Nové Guineje a to i klokan žlutohřbetý. Stromový klokani dosahují s ocasem délky až 150 cm a mohou vážit až 15 kg. Na končetinách mají silné drápy. Díky nim dokáží šplhat po stromech a skákat na velkou vzdálenost mezi korunami stromů. Klokan žlutohřbetý má docela dlouhé přední končetiny. Po zemi se pohybují takovým neobratným hopkáním. Živí se listím a rodí nedovyvinutá mláďata, která nosí jeden rok ve vaku přisátá k mléčné bradavce. Byl objeven až v roce 1993. Musíme je chránit.

článek napsal: Kryštof, 31.8.2021


Žralok mako

Žralok mako je menší žralok, dlouhý je 2 - 2,9 m, někde se uvádí i 3,2 - 3,8 m. Vážit může mezi 60-400 kg. Největší samec, který byl kdy zaznamenán měřil 4, 02 m a vážil 454 kg. Největší samice vážila 794 kg a měřila 3, 96 m. Tento druh žraloka je velmi mrštný. Jeho čenich je špičatý. Ocasní ploutev je měsíčkovitého tvaru. Hřbetní ploutve má žralok mako dvě a druhá je o hodně menší než ta první. Mladí žraloci mají vrcholy prsní a hřbetní ploutve zaoblenější. Kůže je drsná. Má velmi špičaté zuby.

Většinou se žralok mako vyskytuje daleko od pobřeží, to není, ale pravidlem. Vyskytuje se do hloubky 150 m. Žralok mako se jen málokdy vyskytuje ve vodách, která mají méně než 16 stupňů Celsia. Žralok mako patří mezi 4 žraloky, kteří dokáží udržet teplotu těla vyšší než je okolí. Obývá vody v tropickém a mírném pásmu v mořích celého světa. Pokud si chcete být jistí, zda se v některém určitém moři vyskytuje, koukněte se, jestli tam, jsou také mečouni. Ti totiž preferují stejné životní podmínky jako žralok mako a žralok mako se jimi živí. Žraloci mako cestují dlouhé vzdálenosti, aby našli partnera či potravu. V roce 1988 překonala označkovaná samice 2776 km.

Žralok mako se hlavně živí hlavonožci, kostnatými rybami včetně makrel a tuňáků, tuňákem makrelovitým a mečounem. Také se živí delfíny, mořskými želvami, mořskými ptáky a jinými žraloky. Žralok mako na svou kořist útočí zespodu, plave pod ní a čeká na moment překvapení. Ocasem kořist omráčí.

Žralok mako je živorodý, matka rodí živá mláďata. Mláďata se v matčině břiše vyvíjí. Na konci zimy nebo na začátku léta rodí samice 4 - 18 mláďat.

Žralok mako se dožívá nejméně 13 let.

Musíme ho chránit.

článek napsal: Kryštof, 24.8.2021


Binturong

Binturong se latinsky nazývá Arctictis binturong.

Binturong je středně velká šelma. Jeho chápavý ocas je u šelem vzácný. Dlouhý chápavý ocas má ze šelem už jen šelma z čeledi medvídkovitých kynanžu. Binturong je ploskochodec, to znamená, že našlapuje celou plochou chodidla. Délka těla binturonga je 60 - 95 cm a ocas je dlouhý také 60 - 95 cm. Obvykle váží 10-25 kg. V zajetí až okolo 30 kg. Samice bývají o 20% těžší a větší než samci. Samice bornejského poddruhu (Arctictis binturong penicillatus) mohou vážit až 40 kg. Srst binturonga je dlouhá a obvykle je tmavě hnědá až černá. Oči mají červenohnědou barvu a jsou docela malé. Uši jsou krátké a jsou zakončené delší štětičkou chlupů. Jako ostatní cibetkové šelmy má i binturong umístěné pachové žlázy na zadku.

Binturong jí nejčastěji fíky. Významně se podílí na šíření semen. Loví ptáky nebo malé plazy. Sní také mršinu. Vybírá ptačí hnízda a dá si i listy, výhonky nebo malé bezobratlé živočichy. Je to tedy všežravec.

Skoro celý život se binturong zdržuje na stromech. Při lezení mu pomáhá jeho dlouhý chápavý ocas. Pro binturonga není problém viset na stromech podobně jako lenochod. Dokáže také lézt hlavou dolů. Dokáže výborně plavat a je aktivní jak ve dne, tak i v noci. Nejčastěji žije binturong samotářsky. Někdy po narození mláďat zůstává se samicí i samec. Samici to nijak nevadí. Pachové žlázy používají k signalizování jejich přítomnosti jiným binturongům. Teritoria nejsou nijak vyhraněná.

Jednotlivé poddruhy binturonga se vyskytují v Barmě, Malajsii, Thajsku, na indonéských ostrovech se vyskytuje na Sumatře, Bangku, Jávě a Borneu. Obývá také filipínský ostrov Palawan. Jejich biotopem jsou deštné pralesy do 1 400 m n.m.

Binturong má čtyři poddruhy. Jsou to Arctictis binturong albifrons, Arctictis binturong whitei, Arctictis binturong penicillatus a Arctictis binturong binturong

Binturongové se páří celoročně. Většinou od února do dubna nebo od července do listopadu. Samice je březí 90 - 92 dní a rodí v dutinách stromů. Rodí 2 - 3 mláďata.

Binturong je krásné a velice zajímavé zvíře a musíme ho chránit. Děti možná znají binturonga z dětského animovaného seriálu Lví hlídka jako "mámu Binturong", který je o zvířátkách a zároveň je i trochu naučný.

článek napsal: Kryštof, 17.8.2021

Kůň Převalského

Kůň Převalského váží 200 kg - 350 kg. Délka těla je 220-280 cm. Ocas je dlouhý až 110 cm. A v kohoutku (bez hlavy) měří 130 cm. Hlava je mohutná a vyklenutá. Okolo nosních dírek je bílo. Hříva je vztyčená a kůň Převalského má tmavý pruh od hřbetu až ke kořeni ocasu. Má také krátké žíně po stranách ocasu a na konci končetin je náznak příčného pruhování. Je zavalitější než kůň domácí a má také kratší končetiny.

Kůň Převalského se vyskytuje v Mongolsku a části Číny. Jeho biotopem jsou polopouště a stepi. Jeho biotop je drsný kraj, kde roste jen sporá vegetace. Když je léto, jeho krajinu bičují prašné bouře a teploty jsou až 40 stupňů Celsia. V zimě jsou teploty, ale i pod -40 stupňů celsia.

Kůň Převalského je poslední žijící divoký kůň. Jeho stáda tvoří jen jeden samec a několik samic s mláďaty. Celkově je ve stádu 5-25 jedinců. Samec si ostražitě hlídá své klisny, stádo udržuje v bezpečí a pohromadě. Stádo má také vedoucí klisnu, která podle samcova chování dává stádu povel k útěku a nebo stádo také dokáže uklidnit. Vedoucí samice také určuje rychlost chůze nebo klusání a nebo cválání.

Potravu vyhledává vůdčí klisna. Koně Převalského se živí bylinami, výhonky a trávou.

Samice je březí 328 až 343 dnů. Samice koně Převalského rodí jedno mládě. Mladí hřebci se stádem zůstávají do 2 let. Pak jsou vyhnání a zdržují se do skupin, které tvoří stejně staří samci. Tam žijí, dokud nezískají svoje stádo. Samice rodí vždy na jaře. Hříbě po porodu váží kolem 30 kg. Už několik hodin po porodu dokáže hříbě chodit a následovat mámu a za pár týdnů na to už ochutnává trávu.

Musíme koně Převalského chránit, protože kdyby vyhynul, svět by přišel o divoké koně.

článek napsal: Kryštof, 10.8.2021

Nosorožec dvourohý východní

Nosorožec dvourohý východní je poddruh nosorožce dvourohého neboli černého. Dosahuje délky 280-375 cm a výška v ramenou je 130 až 180 cm. Váží až 800 až 1400 kg. Ti největší jedinci mohou vážit i více jak dvě tuny. Je to tedy takové chodící brnění. Ocas měří kolem 70 cm. Tělo je velmi silné a kůže má šedou barvu. Srst má nosorožec dvourohý východní pouze na konci uší a také na konci ocasu. Hlavu nosorožec dvourohý východní nosí na úrovni hřbetu. Podle názvu můžeme vědět, že má dva rohy. Tyto rohy jsou ze hmoty, které jsou ze stejné hmoty jako jsou lidské nehty. Nohy má nosorožec dvourohý východní krátké a silné.

Nosorožec tuponosý se živí tzv. spásáním, zatímco nosorožec dvourohý východní se živí tzv. okusováním. Živí se listy keřů, stromů.

Přes den se nosorožec dvourohý východní nejraději válí v bahně.

Samci jsou samotáři. Samice jsou buďto samotářské, nebo se zdržují v menších skupinách a nebo jsou samy s mláďatem. Mládě samice vychovává až tři roky a dokonce byly zaznamenány i případy, kdy pro jeho obranu usmrtila i lva.

Nosorožec dvourohý východní se rozmnožuje po celý rok. V Keni hlavně v září až v listopadu. V jižní Africe hlavně v dubnu až červnu. Samice rodí po intervalech dvou až pěti let. Po narození má mládě 40 kg. Je nezávislé okolo 2,5 až 3,5 roků.

článek napsal: Kryštof, 3.8.2021


Luskoun ostrovní

Tělo luskouna ostrovního je dlouhé 40-65 cm a ocas je dlouhý 35 až 57. Váží 4, 5 až 14 kg. Samci jsou větší než samice. Hlava luskouna ostrovního má kuželovitý tvar a je na ní masivní čenich. Jak jste se mohli dozvědět již včera, luskoun ostrovní nemá zuby. Potravu loví až na 25 cm dlouhý jazyk, který je tenký. Luskouni jsou jedinými savci, kteří mají šupiny. Luskoun ostrovní má na těle v průměru 900 až 1 000 šupin. Šupiny, které pokrývají téměř celé tělo jsou zbarvené tmavohnědě. Na spodní části těla jsou místo šupin chlupy, které jsou bílé až světlehnědé.

Luskoun ostrovní je převážně samotářský druhem savců. Aktivní je v noci, den tráví ukrytý v dutinách stromů. Chodí po čtyřech nohách, dokáže také dobře šplhat po stromech. K tomu mu pomáhá jeho chápavý ocas. Dokáže i plavat. Je to tichý druh zvířete a luskouni ostrovní spolu komunikují hlavně díky pachovému způsobu komunikace. Když si připadá v ohrožení vydává syčivé a frkavé zvuky. Když ho někdo napadne nejprve se brání sekáním ocasu a vztyčením šupin na těle. Pokud predátor pokračuje v útoku, luskoun se svine do klubíčka. Tím skryje své zranitelné břicho. Pokud se predátorovi podaří rozbalit pevné svinutí, luskoun ostrovní se ještě brání tím, že vystříkne tekutiny z análních váčků.

Luskoun ostrovní se vyskytuje v Asii. Konkrétně v Kambodže, Laosu, Myanmaru, Indonésii, Thajsku, Bruneji, Singapuru, Vietnamu a v Thajsku.

Luskoun ostrovní si nejraději dá mravence nebo termity. Jejich hnízda rozhrne drápy, následně do něj vsune svůj jazyk, který je obalený slinami a chytá na něj svou kořist. V žaludku se pak potrava rozmělní kameny, které luskoun ostrovní polyká.

Luskouni ostrovní se rozmnožují pravděpodobně na podzim. Samice je březí (těhotná) 130 dnů a porodí 1 až 2 mláďata. Novorozená mláďata váží 100 až 500 g a šupiny jsou první den po narození měkké. O mláďata se stará převážně samice.

Luskoun ostrovní je krásné zvíře a musíme ho všichni chránit.

článek napsal: Kryštof, 27.7.2021


Tasmánský tygr

Tasmánský tygr je masožravý vačnatec. Kožich tasmánského tygra je žlutohnědý a na zádech má 13-21 černých pruhů. Díky nim získal svůj název ,,tygr''. Tyto pruhy postupem věku blednou. Jeden pruh sahá až k vnější straně nohy. Uši jsou přibližně 8 cm dlouhé. Srst tasmánského tygra je hebká a krásná. Chlupy maximálně dosahují velikosti 15 mm. Srst je světle až tmavě hnědá a břicho je krémové. Bez ocasu je tasmánský tygr dlouhý 100-130 cm a ocas je dlouhý 50-65 cm. Největší známý jedinec byl dlouhý 290 cm od hlavy až k ocasu. Dospělý jedinec je vysoký přibližně 60 cm a váží 20-30 kg.

Zajímavé je, jak tasmánský tygr dokáže otevřít čelist. Dokáže jí totiž otevřít do úhlu 120°. V puse má 46 zubů.

Při lovu se tasmánský tygr nejspíše spoléhá na svůj sluch a zrak. Je možné, že stejně, jako jeho příbuzný tasmánský čert, vydává pach, když je rozrušený. Jeho styl chůze je nemotorný a tasmánský tygr tak nedokáže rychle běhat. Ke skoku se dokáže odrazit ze dvou nohou. Tento skok nejspíš slouží k rychlému pohybu, když se tasmánský tygr vyděsí. Dokáže také chvíli stát jen na zadních nohách. Když je tasmánský tygr rozrušený syčí a výhružně otevírá čelisti. Během lovu vydává tasmánský tygr opakující se štěkavé zvuky, které slouží ke komunikaci mezi ostatními členy smečky. Tasmánský tygr také dokáže dlouze řvát. To nejspíš slouží k identifikaci na dlouhou vzdálenost. Jeden jedinec tasmánského tygra obývá plochu o rozloze 40-80 km2.

Tasmánský tygr má překvapivě slabé čelisti. Živí se tak pouze malými zvířaty. Jeho žaludek je schopen se roztáhnout a přijmout tak více potravy.

Tasmánský tygr se vyskytuje v Tasmánii a v Austrálii. Na zemi se vyskytoval už za doby ledové.

Samice rodí maximálně 4 živá mláďata. Obvykle však jen 2-3. Stará se o ně do doby, než dosáhnou minimálně poloviční velikosti dospělého jedince.

Ve volné přírodě se tasmánský tygr dožívá pravděpodobně 5-7 let. V zajetí až 9 let.

IUCN tasmánského tygra klasifikuje jako vyhynulý druh. Přesto se někdy objeví svědectví o jeho údajném výskytu. Více se o tom dozvíte od Káji v článku na záložce Jak je zvíře ohrožené.

článek napsal: Kryštof, 20.7.2021


Levhart obláčkový

Levhart obláčkový je středně velká kočkovitá šelma. Ovšem je ale tato šelma řazená mezi velké kočky. Z velkých koček je levhart obláčkový nejmenší. Tento velmi nádherný levhart má pestré zbarvení srsti. Jeho srst je žluto-hnědá s černým místy ve tvaru obláčků, a proto je levhart nazývaný obláčkový. Tento levhart má velmi dlouhý ocas přizpůsobený pro lezení po stromech. Ocas této šelmy činí téměř polovinu celého těla. Tělo tohoto nádherného levharta měří až 108 centimetrů. Ocas samotný měří v dospělosti až 92 centimetrů. Celkem tedy tělo a ocas dospělého jedince měří až 200 centimetrů. Výška v ramenou se pohybuje od 50 do 60 centimetrů. Kvůli velmi dobrému šplhání po stromech má tento pardál dobře vyvinuté drápy na nohou. Jeho drápy jsou velmi ostré, ale středně dlouhé. Levhart obláčkový váží od 11 do 23 kilogramů. Hmotnost přibývá v průběhu života. Pokud je levhart mladý, jeho váha se pohybuje okolo 10 až 11 kilogramů, v dospělosti má přibližně 17 kilogramů a ve stáří okolo 23 kilogramů. Typickými znaky jsou krátké nohy a černo-hnědo-žluté skvrny na těle.

Levhart obláčkový je skvělý lezec po stromech. Dokonce umí slézat po kmenech hlavou dolů. Také dokáže viset hlavou dolů a držet se jen zadními končetinami. I tak se převážně levhart obláčkový pohybuje po zemi, kde i loví.

Levhart obláčkový loví makaky, hulmany, gibony (opice). Dále loví prasata, oviječe (kunovité šelmy), dikobrazy a jeleny. Je možné, že loví i ptáky, to ale není potvrzené. Může jíst i hady a plazy. Klidně zaútočí i na domácí zvířata. Především na psy, kozy a ovce. Jeho velmi ostré špičáky mu pomáhají, aby měl hodně silný stisk, který mu pomáhá při lovu velkých zvířat. K usmrceným zvířatům se levhart obláčkový může v budoucnosti vracet. Někdy si kořist vytáhne i na strom.

Levhart obláčkový obývá husté lesy od Nepálu po Sumatru a Borneo. Jeho biotopem jsou tropické a horské lesy.

Když se chce levhart obláčkový pářit, je samec velmi agresivní, dokonce samici může připravit i o život. Samice je březí 86-93 dnů. Na svět přivádí 1-5 živých mláďat. O mláďata se stará jen samice. Mláďata dospívají od 20 měsíce do 30 měsíce jejich života. Ve volné přírodě se dožívá přibližně 11 let. V zajetí až 17 let.

Tento levhart má 3 poddruhy. Jeden z jeho poddruhů, tchajwanský levhart obláčkový, je již vyhynulý. Do roku 2006 byl levhart diardův jedním z jeho poddruhů. Ovšem v roce 2006 se zjistilo, že levhart diardův je odlišný, proto je od roku 2006 levhart diardův samostatný druh. Levhart obláčkový je z rodu neofelis.

článek napsali: Kryštof a Vojta, 13.7.2021

Tlustohlavec tasmánský

Tlustohlavec tasmánský v dospělosti dorůstá délky kolem 30 cm a váží okolo 750 g. Když ho vyndáte z moře, vypadá jako znetvořený lidský obličej. Tuto velmi podivnou rybu vědci objevili až v roce 1983 a více známou se stala přibližně před 10 lety. Zajímavý je vzhled tlustohlavce tasmánského. Nemá totiž žádné kosti a nemá ani moc svalové hmoty. Žije v hloubkách od 800 do 1 500 metrů. V jeho přirozené hloubce je tlak 60x až 80x větší než u břehu. Právě tlak drží tělo tlustohlavce tasmánského pohromadě. V takových hloubkách může tlustohlavec tasmánský žít jen díky tomu, že je tvořen ze želatinové tkáně. Živí se tím, co najde cestou. Zejména měkkýši a kraby. Ve své přirozené hloubce vypadá tlustohlavec tasmánský úplně jinak. Vysoký tlak mu dává vzhled normální ryby. Vyskytuje se u pobřeží Tasmánie, jihovýchodní Austrálie a Tasmánie. Tlustohlavec tasmánský je považován za nejošklivější rybu světa je také řazen mezi nejošklivější živočichy světa. Je, ale velmi zajímavý a musíme ho všichni chránit.

článek napsal: Kryštof, 6.7.2021

Gekon modrý

Gekon modrý je podle mě nejhezčí z gekonů. Je, ale doopravdy modrý? Úplně tomu tak není. Jen dominantní samec je modro - černý až tyrkysový. Dominantní samci mají také na hrdle černé proužky. Samice, podřízení samci a mláďata jsou hnědaví až zelení. Tito jedinci nemají na hrdle žádné černé proužky.

V dospělosti gekoni modří dorůstávají do délky 6-8 cm.

Gekoni jsou plazi. Gekon modrý se vyskytuje v Africe, konkrétně ve východní Tanzanii.

Živí se drobným hmyzem a nektarem.

Samičky gekona modrého kladou až 2 vejce. Než se vajíčka vylíhnou trvá to 60-90 dnů.

Gekon modrý je aktivní ve dne. Ve dne prolézá po listech a vyhledává potravu. Dospělí samci si obhajují teritorium tak, že dělají všelijaké pohyby. Například nafukují hrdla, mávají ocasem nebo povykují a potřásají hlavou. Podobně samečkové lákají samičky, když se chtějí pářit. Když se spáří, samičky nakladou vejce, která jsou přibližně stejně velká jako hrášek. Než se vylíhnou trvá to 60-90 dnů.

Gekon modrý, je krásné zvíře, které se vyskytuje jen na 24 km2 a proto ho musíme chránit.

článek napsal: Kryštof, 29.6.2021

Gorila nížinná

Samci ve volné přírodě dorůstají výšky až 150 cm, samice jsou ve volné přírodě také vysoké až 150 cm. Hmotnost gorily nížinné je 70-275 kg. Tento druh gorily má široká ramena, silné nohy i ruce a svalnatý krk. Tvář gorily nížinné je holá, má pouze huňaté obočí. Jejich tělo je pokryto krátkou, tenkou černou nebo hnědočernou srstí. Dominantní samci mají stříbřitý pás srsti na zádech. Díky své váze se na stromech pohybují opatrným ručkováním. Když kráčejí po zemi na kratší vzdálenost pohybují se po zadních končetinách, když ale na delší, pohybují se po čtyřech. Když jdou po čtyřech nepohybují se po dlaních, místo toho se pohybují po prostředních článcích prstů. Říká se tomu kotníkochodectví. Gorily nížinné žijí v tlupách, které vede dominantní samec. Vztahy mezi sebou udržují pomocí mluvení a dotýkání. Tlupa se pohybuje hlavně na zemi. Na noc si staví hnízda. Samci si ho staví pod stromem a samice s mláďaty ve větvích. Jejich teritorium má asi 20 km2. Gorily jsou mírumilovná stvoření. Gorily nížinné jsou převážně vegetariáni. Živí se pupeny, listy, čerstvými větvičkami a když je sezóna, tak i plody. Dají si ale i mravence a termity. V přírodě prakticky nepijí. Stačí jim voda, která je v rostlinné potravě. Březost samice trvá 251-295 dnů. O mláďata se stará první tři roky jejich života. Samice dospívají okolo 7 roku jejich života a samci mezi 9-10 rokem jejich života. Dožívají se kolem 50 let. Samice za svůj život může vychovat jen šest potomků. Gorila nížinná se vyskytuje ve středozemní Africe, konkrétně v Kongu, Kamerunu a Gabunu. Gorily nížinné jsou krásní primáti a všichni je musíme chránit.

článek napsal: Kryštof, 22.6.2021

Gaviál indický

Dospělí jedinci gaviála indického dosahují opravdu velkých rozměrů. Dosahují délky 3,5 až 7 metrů. Váží 160 až 180 kg. Hlava je až 130 cm dlouhá a je zakončená čelistmi, které můžou měřit skoro až 1 metr. Z nich vyrůstá více jak 100 zubů. Zuby jsou jeho hlavním nástrojem na lovení potravy. Když gaviál indický zavře tlamu, zuby na horní a dolní čelisti spadají mezi sebe. Na vrcholu hlavy jsou oči. Díky nim gaviál výborně vidí. Protože jsou na stranách, dokážou vidět velký úhel, aniž by gaviál indický pootočil hlavou. Samci mají na nose výrůstek, zvaný ghara. Ghara slouží k zesílení hlasového projevu, který by bez něj byl tichý. S jeho pomocí se tak dorozumívají s příslušníky svého druhu. Také s ním lákají samice a také slouží k zastrašování jiných soků. Tato část čenichu se vyvine pouze dospělým samcům. Mladí jedinci a samice ho nemají. Nohy gaviálů nejsou vyvinuté pro chůzi na souši. Proto se od vody moc nevzdalují. Jsou však opatřeny ploutevním lemem a plovacím kýlem. Jsou tak na půli cesty stát se ploutvemi. Gaviálové tak umějí výborně plavat. Dlouhý a ohebný ocas, je na stranách zploštělý a ze shora je lemovaný dobře viditelnými hrotitými šupinami. Díky křížným pohybům ocasu dokáže gaviál indický rychle a obratně plavat. Ocas dosahuje poloviny délky celého těla. Živí se malými i velkými rybami. Nejradši se vyskytuje v členitých řekách s velkým průtokem vody, mělčinami, strmými břehy, ostrůvky a tůněmi. Žijí v tzv. harémech, to znamená, že samci mají kolem sebe samice. V písčitých březích samice vyhloubí jámu a pak tam naklade vajíčka. Okolo hnízda se pak zdržují, aby mohli hlídkovat, až po dobu tří měsíců. To je doba, než se mláďata gaviálů indických vylíhnou. Po vylíhnutí se mláďata přesouvají do vody, kde se o ně zpočátku starají rodiče. Vozí je na zádech nebo na hlavě, krmí je a hlídají je. Gaviál indický se dříve vyskytoval v Nepálu, Barmě, Bangladéši, Pákistánu a samozřejmě také v Indii. Konkrétně se vyskytoval v povodí řek Ganga, Mahanadi, Brahmaputra, Indus a Iravádí. V současnosti se gaviál indický hlavně vyskytuje v Indii, v povodí Gangy, v řekách Girwa a Čambal. Malá populace ještě přežívá v Nepálu. Teď se vrátíme k výrůstku na nose zvaném ghara. Slovo ghara pochází z hindského slova gharyjal, což znamená hrnec. Díky ghaře dostal i své jméno - gaviál. Gaviál indický je velmi zajímavé zvíře a byla by škoda, kdyby by byl vyhynutý, musíme ho proto všichni chránit. Třeba tím, že nebudeme ničit jeho přirozené prostředí.

článek napsal: Kryštof, 15.6.2021


Šimpanz učenlivý

V Africe můžeme spatřit dva druhy šimpanzů, první je šimpanz učenlivý a druhý šimpanz bonobo. Oba si jsou velmi blízce příbuzní s člověkem. U šimpanze učenlivého jsou rozlišovány 4 poddruhy. Jsou jimi šimpanz čego, šimpanz východní, šimpanz hornoguiensjký a šimpanz nigerijský. Šimpanz učenlivý se vyskytuje v západní a střední Africe. Šimpanz učenlivý je vysoký 65-95 cm. Váží 30-60 kg. Má černohnědou srst. Čím je šimpanz starší, tím mu ubývá chlupů na hlavě. V přírodě se dožívá 35-40 let. Když je v lidské péči, dožívá se i přes 50 let. Šimpanzi obývají tropické deštné lesy. Vyskytují se, ale i na savanách a v travnatých oblastech. Mají vynikající sluch. Dorozumívají se až 34 různými zvuky a gesty. Mají velmi dlouhé ruce s protistojnými malými chápavými palci. Tyto palce jim pomáhají při šplhání. Šimpanzi dokážou používat jednoduché nástroje. Například, v Tanzanii bylo zpozorováno, jak šimpanzi utrhnou větvičku, odstraní z ní výhonky a upravená větvička následně sloužila k vytahování termitů z termitišť. V západní Africe, bylo pozorováno, jak šimpanzi rozbíjejí tvrdá semena rostlin pomocí kamenů. Šimpanzi žijí v komunitách, která mají maximálně 120 jedinců. Obývají jen jedno území. Ve středu této komunity bývá skupinka vzájemně si příbuzných samců. Tito samci bráni své území, jako jejich teritorium. Také se v kolonii můžou vyskytovat malé skupinky matek s mláďaty a smíšené skupiny o počtu 15-70 jedinců. Každý člen tlupy má stanovenou jednu roli v hierarchii smečky. Pozici si šimpanzi můžou vylepšovat rozdělením se o potravu, projevením síly, pomocí dalšímu jedinci... Většinu dne šimpanzi tráví hledáním potravy. Jsou to všežravci. Živí se zralým ovocem, semeny, stonky, mladými listy, kůrou, pupeny, květy, semeny a pryskyřicí. V živočišné stravě šimpanzů nalezneme hmyz, malé obratlovce, (ptáky, savce) a ptačí vejce. Dokážou spolu spolupracovat při lovu jiných savců, jako jsou například antilopky lesoni, komby a damani. K tomuto účelu jsou schopni si vyrobit i oštěp. Na každou noc si šimpanzi učenliví staví nové hnízdo, které je ve výšce 3-10 metrů. Jsou tak chráněni před pozemními predátory. Loví je levharti. Mláďata jsou lovena krajtami a orly. Samice šimpanzů učenlivých po devíti měsících rodí obvykle jedno mládě. O mládě se stará šest let. Samice po dosažení dospělosti, to je mezi 10 - 11 rokem, odcházejí do jiné tlupy.

článek napsal: Kryštof, 8.6.2021


Žirafa Rothschildova

Žirafa Rothschildova se vyskytuje hlavně v Ugandě, dále se vyskytuje v Keni. Délka těla žirafy Rothschildovy je 300-400 cm (3-4 m). Tento druh žirafy je vysoký 450-600 cm. Váží 600-1200 kg. Obě pohlaví žirafy Rothschildovy mají rohy. Samci je používají k bojům o samičky. Dožívají se až 30 let. Nejraději se vyskytují v savanách, kde je hodně stromů. Živí se totiž listy akácii a mímoz, trávou a plody. Žirafy mají velmi silná kopyta, které ohrozí všelijaká zvířata včetně lvů. Vyjímkou jsou staří a nemocní jedinci žiraf, ti takovou sílu v kopytech nemají. Žirafy jsou nejvyššími žijícími živočichy na zemi a také jsou nejtěžší přežvýkavci. Když si žirafy lehnou, je pro ně těžké si zase stoupnout. Mají výborný zrak. Díky stavbě těla žirafy, musí srdce zvládnout dvojnásobný tlak krve, aby krev mohlo hnát až k mozku. Srdce proto váží až 10 kg a měří kolem 60 cm. Předchůdci žiraf vypadali jak antilopy a byli jen 3 m dlouzí. Moderní žirafy se objevila cca před 1 000 000 let.

článek napsal: Kryštof, 1.6.2021


Albatros královský

Albatros královský má opravdu velké rozpětí křídel. Jeho rozpětí křídel může být až 3,5 m. Je to jedno z největších rozpětí křídel ze všech ptáků. Albatros královský je skoro celý bílý. Jen svrchní část křídel je černá s bílými skvrnami. Černé peří má ještě na spodní straně křídel u okraje. Zobák je velký a je světle růžový. Albatros královský chodí kolébavě, to způsobují jeho silné a krátké nohy. Duhovku (u lidí to je černá tečka v oku) má tmavou. Někdy to vypadá, že má albatros hrb, místo toho to je silný hřbet. Hnízda albatrosů královských staví samec. Páří se během října a listopadu. Samice albatrosa královského kladou pouze jedno velké bílé vejce. Ke kladení vajec většinou dochází jen jednou za dva roky. Na vejcích sedí samec i samice. Než se malá ptáčátka vylíhnou trvá to kolem 80 dnů. Mláďata se osamostatňují v 8 měsících. V osmi měsících odlétají na moře, kde stráví následujících několik let. Poté se vracejí do kolonie, aby si našli partnera. Jejich namlouvací rituály jsou velmi komplikované a trvá to i několik sezon, než se konečně spáří. Albatrosové s partnery žijí celý život. Říká se tomu monogamní svazek. Albatrosi jsou jedni z největších ptáků, kteří dokážou létat. Dospělí jedinci můžou měřit 110-120 cm. Vážit mohou 8-10 kg. Albatros královský je nejbělejší albatros. Dospělí jedinci mají hlavu, krk a ocas bílý. Samci jsou o něco větší než samice, mají také delší zobák, maximálně, ale o 22 mm delší než samice. Živí se především hlavonožci a rybami. Někdy i něčím jiným. Při výběru potravy preferují zvíře, které je na hladině nebo těsně pod ní. Potápí se velmi výjimečně, když už se potopí, tak se potopí maximálně do dvou metrů. Albatrosi, i albatros královský si dokážou při konzumaci potravy vykloubit vlastní čelist. To mu umožňuje jíst i větší kusy. 99 % populace albatrosů královských se vyskytuje na Campbellově ostrově. Každoročně tam 8300-8700 párů zakládá hnízdo. 80 % procent svého života tráví na moři. Albatros královský je krásný pták a je nutno ho chránit.

článek napsal: Kryštof, 25.4.2021


Nosorožec tuponosý severní

Nosorožec tuponosý severní je dlouhý 3, 7 až 4,2 m. Váží 1, 4-3, 6 tun. Nosorožec tuponosý severní není tak agresivní, jako nosorožec dvourohý. Když si lehnou, dokážou se postavit na všechny čtyři za 1 sekundu. Samci byli větší než samice. Jejich nohy jsou tlusté a silné. Jsou to lichokopytníci. Živí se trávou. Tento druh nosorožce má 2 rohy. Jejich rohy jsou tvořeny z keratinu neboli rohoviny. Z keratinu jsou tvořeny i lidské nehty a vlasy. Když se nosorožci roh ulomí, tak mu opět doroste. Na rozdíl od nosorožce dvourohého, mládě matka vodí před sebou. Od března roku 2018 jsou na světě poslední dvě samice, které žijí v Keňské rezervaci Ol Pejeta. Jmenují se Fatu a Najin. Obě jsou majetkem Safari Parku Dvůr Králové. Nosorožci tuponosý severní se dožívají až 40 let. Tento druh nosorožců dokáže běžet rychlostí až 50 km/h. Nosorožci jsou krátkozrací.

 článek napsal: Kryštof, 18.5.2021


Pes hyenový

Na začátek chci napsat, že psi hyenoví si nejsou příbuzní s hyenami. Psa hyenového asi nikdo nepřehlédne. Jeho srst je totiž hnědá, žlutá a bílá. Tato psovitá šelma má docela malou hlavu, na které je krátký, ale hodně masivní čenich. Pes hyenový má štíhlé tělo, dlouhé nohy a ocas. Ten je dlouhý 30-40 cm. Tělo je dlouhé 80-110. Váží 17-36 kg. Na nohou má pes hyenový čtyři prsty. To je docela neobvyklé u psovitých šelem. Pes hyenový se vyskytuje roztroušeně po celé jižní a východní Africe. Nejčastěji se vyskytuje v savanách a polopouštích. Vyskytuje se také v horách do výšky 300 m n.m. Byl pozorován i na vrcholu nejvyšší hory Afriky, která se jmenuje Kilimandžáro. Pes hyenový žije ve smečkách, které jsou tvořeny několika až několika desítkami jedinců. Z nich se rozmnožuje jen jeden dominantní pár. Ve smečkách se dorozumívají pomocí různých způsobů. Například olizování tlamy výše postaveným jedincům, nebo i hlasovými projevy. Hodně důležité, ale i komplikované jsou zdravící rituály. Tyto rituály se odehrávají před začátkem lovu. Psi hyenoví jsou toulaví. Tím pádem při hledání potravy urazí velkou vzdálenost. Jen když jsou mláďata malá zůstávají blízko u nory. Samice mívá 10-11 mláďat, maximálně až 21. Mláďata se skrývají v noře opuštěné například v noře hrabáče, nebo v noře, kterou opustilo prase bradavičnaté. Mláďatům se otevřou oči ve dvou týdnech. V 6 měsících se mláďata přidávají k smečce při lovu. Pes hyenový je masožravec. Živí se například zebrami, impalami, buvolovci, pakoni, gazelami, prasaty bradavičnatými i zebry. Jakmile si stádo vyhlídne oběť, chvíli jí následují a pak začne honička. Obvykle si vyberou to nejslabší nebo nejpomalejší zvíře. Když žádné takové nenajdou, vyberou si jedno zvíře, na které se zaměří. Když ho dostihnou snaží se do něj zakousnout. Menší kořist uloví za krk a strhnou. Větší kořisti se zakusují do zadních končetin a ocasu. To proto, aby jí zpomalili. Psi hyenoví se snaží buďto kořist povalit, nebo ještě když stojí roztrhnout břicho a hrdlo. Často jeden ze psů drží kořist (nejčastěji zebru) za čenich, aby se nemohla bránit. Když tyto psovité šelmy rozsápou břicho, začnou žrát, často před tím, než kořist bude mrtvá. Pes hyenoví si není příbuzný s hyenami.

článek napsal: Kryštof, 11.5.2021


Lev berberský

Lev berberský, latinsky nazývaný Panthera leo leo, je krásná kočkovitá šelma. Jak jste se dozvěděli v článku na záložce Jak je zvíře ohrožené, lev berberský je vyhynulý v přírodě. Dříve obýval severní Afriku. Lvi jsou jediné kočkovité šelmy, které loví a žijí ve smečkách. Jejich kořistí se stávají velcí kopytníci, například zebry, pakoně, impaly, dokážou si troufnout, ale i na žirafu, buvola a také na mladého slona. Lov u lvů neobstarávají samci, místo toho loví samice. Smečka je vedena jedním až dvěma silnými samci. Úlohou samců je chránit smečku. Samice na rozdíl od samců nemají hřívu a dosahují zhruba poloviční hmotnosti než samci. Samci váží až 250 kg. Samice váží 120-150 kg. Tento druh lva je dlouhý i s ocasem 150-250 cm. Dožívá se 10-14 let. Lev berberský je jeden z největších poddruhů lva. Poznáme ho díky dlouhé tmavé hřívě. Lvi na posezení spořádají velké množství masa. Den tráví trávením masa a odpočíváním.

V Safari Parku Dvůr Králové chovají tyto kriticky ohrožené šelmy. V červenci se v Safari Parku Dvůr Králové narodila trojčata lva berberského. V červenci roku 2015 bylo v Safari Parku Dvůr Králové slavnostně spuštěno Lví safari. Návštěvníci se mohou projet ve vlastních vozech nebo upravených vozech této ZOO mezi volně pobíhajícími lvi.

článek napsal: Kryštof, 4.5.2021


Hrošík liberijský

Hrošík liberijský je savec, který obývá tropické deštné lesy v Západní Africe. Konkrétně se vyskytuje v afrických státech Sierra Leone, Pobřeží slonoviny, Guiney a Libérie. Hrošík liberijský je dlouhý 140-155 cm. Ocásky hrošíků jsou dlouhé přibližně 20 cm. Váží 160-270 kg. Vysocí jsou 75-85 cm, jsou tak o hodně menší než hroch obojživelný. Hroši obojživelní jsou největšími sudokopytníky a třetími největšími savci na Zemi, dospělý samec může vážit až 3 tuny. Hrošík liberijský žije v mokřadech nebo bažinách, většinu svého času je, ale na souši. Hrošíci liberijští nežijí na rozdíl od hrochů obojživelných ve stádech, místo toho žijí v párech nebo jednotlivě, občas žijí v malých rodinných skupinkách. Březost samic trvá 190 až 210 dnů. Samice hrošíka liberijského mívají jedno mládě vážící 5-7 kg. Kojí ho 9-12 měsíců a mláďata s nimi zůstávají dva až tři roky. Samci a samice se potkávají pouze v období páření. Jejich kůže, stejně jako ta hrocha obojživelného, je náchylná k vysychání a stejně jako oni mají kožní žlázy, které produkují mazlavý sekret. Hrošík liberijský byl dlouho považovaný za neexistující druh, jeho existence se potvrdila až v roce 1914. Je to krásné zvíře a byla by škoda, kdyby na naší planetě nebyl.

článek napsal: Kryštof, 27.4.2021 

Levhart mandžuský

Levhart mandžuský je poddruh levharta skvrnitého. Od ostatních osmi poddruhů levharta skvrnitého se především liší světlejší barvou srsti a delší srstí. V létě jeho srst měří okolo 25 mm a v zimě dokonce až kolem 70 mm. Levhart mandžuský má šedé oči. Má 60-100 cm dlouhý ocas. Jeho celková velikost jde proti Bergmannovu pravidlu. Bergmannovo pravidlo je biologické pravidlo. Je jím, že teplokrevní živočichové žijící v teplých oblastech dosahují větších rozměrů než ty žijící ve studenějších oblastech. Dosahuje totiž délky 190-230 cm včetně ocasu. Výška levharta mandžuského je 50-75 cm. Samice váží 25-45 kg. Samci 30-55 kg. Výjimečně až 60 kg. Proti ostatním levhartům je tak průměrný, či dokonce podprůměrný.

Jak jste se už dozvěděli v článku na záložce Seznámení s týdnem a výsledky hlasování, levhart mandžuský je nejseverněji žijící poddruh levharta. Vyskytuje se na pomezí Ruska, Číny a Severní Koreje. Typické životní prostředí pro levharta mandžuského jsou člověkem nedotčené smíšené a listnaté husté lesy, kde je dostatek kopytníků a jelenů, které loví.

Levhart mandžuský je hlavně noční živočich. Je velmi opatrný a těžce pozorovatelný. Tato kočkovitá šelma hlavně loví jeleny sika, srnce a další jelenovitý. Dále pak loví prase divoké, ptáky, hlodavce, jezevce a zajíce.

Samice levhartů mandžuských jsou březí 90-105 dnů. Většinou rodí 1-4 mláďat, nejčastěji pak 2. Mláďata levhartů mandžuských zůstávají s matkou 2 roky. Levhart mandžuský se v přírodě dožívají 10-15 let, v zajetí až 20 let. 

článek napsal: Kryštof, 19.4.2021

Orangutan bornejský

Orangutan bornejský může vážit až 100 kg. Samec je vysoký až 1,4 m. Samice je o něco menší. Orangutan bornejský je největší živočich, který se pohybuje po stromech. Tento lidoop je dobře přizpůsoben životu na stromě, proto se liší délka předních a zadních končetin. Paže má cca 2x tak dlouhé jako tělo. U samců můžeme spatřit výrazný hrdelní vak, který slouží k zesilování zvukových projevů. Samci mají na sobě dlouhý vous. Orangutani bornejský mají tělo porostlé řídkou srstí. Většinou to jsou vegetariáni, jí například listy, ořechy a kořínky. Malou část jejich jídelníčku tvoří i drobní obratlovci, ze kterých získávají bílkoviny. Samice má přibližně jednou za 6 let jedno mládě, o které se stará několik let. Do 4 let se mládě od matky nehne. Původní malajský název orangutana, orang hutan v českém překladu znamená lesní člověk.

článek napsal: Kryštof, 13.4.2021  

Gepard štíhlý

Gepard štíhlý váží 35-70 kg a bez ocasu je dlouhý 110-150. Ocas je 60-80 cm dlouhý. Vysoký je 70-95 cm. V přírodě se gepardi štíhlí dožívají až 12 let, v zajetí až 20 let.

Gepard štíhlý loví malé kopytníky, jako gazela Thomsonova, gazela Grantova nebo i impala. Někdy uloví i menší savce. Po ulovení kořisti gepard štíhlý dlouho odpočívá. Až si dostatečně odpočine, tak se pokusí sníst co nejvíce masa najednou. O kořist často přichází, lvi nebo hyeny ho totiž snadno odeženou. Někdy jí i mršiny.

Gepardi štíhlí mají mimořádně ohebnou páteř. Páteř jim u běhu slouží jako pružina. Když běží, nedotýkají se prakticky země. Pohybují se totiž až sedmi metrovými skoky. Drápy, které na rozdíl od jiných kočkovitých šelem nemají gepardi úplně zatažitelné, mu slouží jako hřbety treter (bot). Drápy a chlupy, které má na chodidlech, mu umožní co nejlepší odraz. Ocas gepardovi štíhlému pomáhá s manévrováním i při vysoké rychlosti.

Gepardi kořist vyhledávají zrakem. Sprintovat začnou, až když se přiblíží blízko ke kořisti. Běh je pro gepardy štíhlé velice vyčerpávající, protože se gepardi přehřívají a rychle se unaví. Asi kvůli tomu, když kořist do deseti až dvaceti sekund nedostihnou, lov vzdají. Dokáže vyvinout rychlost okolo 115 km/h. I přes krátký lovecký čas je gepard štíhlý nejúspěšnějším samotářským lovcem. Až 70 % procent pokusů totiž končí úspěchem.

Gepardi štíhlí se mohou pářit celoročně, nejčastěji k námluvám ale dochází v období dešťů. Samice je březí 90-95 dnů. Poté přivede na svět 3-6 koťat. Když mladé gepardy štíhlé najdou lvi, hyeny nebo paviáni, zabijí je. Proto se matka s mláďaty často přesouvá. I tak, ale přežije jen 5 % mláďat gepardů štíhlých.

Gepardi štíhlí nejsou takoví samotáři jako ostatní kočkovité šelmy. Sourozenci často zůstávají spolu. Dospělí samci tvoří skupinu o dvou až pěti jedincích. Tam, kde není moc jiných predátorů, může být v jedné skupině až dvacet gepardů.

Gepard štíhlý podle stavby těla příliš nepřipomíná kočkovitou šelmu, kterou je. Má docela malou a kulatou hlavu, dlouhé končetiny i ocas. Stavbou těla se podobá chrtům. Samci jsou větší než samice. Na světlé barvě těla má černé puntíky. Někdo si ho možná plete s levhartem a jaguárem. Hlavním rozeznávacím faktem jsou puntíky, které má na sobě gepard. Levharti a jaguáři nemají totiž puntíky.

Existuje jeden zvláštní druh geparda štíhlého, gepard královský.

Královskými gepardy se označují jedinci s neobvyklou kresbou skvrn, místo černých puntíků mají na sobě velké skvrny a pruhy. Velmi dlouho byli považováni za mýtické zvíře nebo za nový, dosud neznámý druh kočkovité šelmy. Až v roce 1975 se podařilo geparda královského vyfotografovat. Vědci si mysleli, že se jedná o křížence levharta a geparda. Tato teorie, ale byla zamítnuta po provedení genetických testů. V roce 1981 se narodil první gepard královský. Někdy se, i když nesprávně, královští gepardi označují jako samostatný poddruh. Je to něco jako u tygrů bílý tygr. 

článek napsal: Kryštof, 6.4.2021

Varan komodský

Varani komodští jsou největší a nejtěžší ještěři světa. Největší exempláře měří až 3 metry a váží i přes 150 kg. Živí se živočišnou potravou, ale snědí i zdechliny (zdechlina je, když některé zvíře zemře přirozeně, nezabije ho predátor). Troufají si na jeleny, buvoly a také jsou známé případy napadení člověka. Varan komodský je hbitý lovec. Kořist zabíjí pomocí ostrých zubů, přičemž využívá své velké hmotnosti. Dlouho vědci nevěděli, že další zbraní varana je jed v jeho slinách. Nejspíše právě kvůli němu po čase umírá i jen poraněná kořist, kterou tito draci hledají rozvážnou a vytrvalou chůzí díky vynikajícímu čichu. Varani komodští také rádi plavou, dokonce z jednoho ostrova na druhý. Na posezení dokáže spořádat potravu, která odpovídá 80 % jeho váhy. Kůže komodského draka je vybavena šupinami, které fungují jako přírodní brnění. Dokonce varani komodští jsou tak draví, že jejich mláďata vylézají na stromy, aby byla uchráněná před dospělými jedinci varanů. Varan komodský se dožívá až 30 let. 

Je to velice zajímavý ještěr (jako, kdyby byl z pravěku) a byla by škoda, kdyby na naší planetě varan komodský vyhynul.

článek napsal: Kryštof, 30.3.2021


Kareta obrovská

Kareta obrovská se vyskytuje v subtropickém a tropickém pásu a žije v Atlantickém i Pacifickém oceánu. I když žijí na hodně místech, jsou velmi ohrožené. Kareta obrovská je druhá největší želva světa. Její krunýř je 100 - 120 cm dlouhý a kareta obrovská váží až 200 kg. Kareta obrovská se dožívá až 80 let. Kareta obrovská má nejraději teplá moře, která jsou dostatečně mělká, aby na dně těchto moří mohli růst rostliny, kterými se karety obrovské živí. Dospělá kareta obrovská se hlavně živí mořskou trávou, řasami a jinými rostlinami. Karety obrovské, které byly zpozorovány v hlubokých vodách na otevřeném moři, byly na cestě na místa kladení vajec nebo se z nich vracely. Na souši se karety obrovské hýbají těžkopádně, ale ve vodě jsou naopak hbité a rychlé. Aby se kareta obrovská nadechla, musí se vynořit na hladinu, avšak dospělý jedinec vydrží pod vodou až 5 hodin. Kareta obrovská nemá zuby, místo nich má velmi ostré rohovité hrany čelistí, kterými snadno ukusuje rostliny, které jí. Mláďata karet obrovských se živí i živočišnou stravou (malými rybkami, medúzami nebo korýši). V prvních měsících života neumějí mladé karety obrovské moc dobře plavat a proto se rády nechávají unášet mořskými vlnami nad porosty hnědých řas, ve kterých žijí korýši, na kterých si karety obrovské pochutnávají. Postupně karety obrovské přecházejí jen na rostlinou stravu. Pohlaví mláďat karet obrovských závisí na teplotě, při které se líhnou z vajec. Když je teplota pod 29 C° líhnou se samečci, když je ale teplota nad 31 C° líhnou se samičky. Když je teplota 30 C° šance na vylíhnutí obou pohlaví jsou stejné.

článek napsal: Kryštof, 23.3.2021


Slípka takahe

Slípka takahe je největším zástupcem čeledi chřastalovitých ( chřastalovitý je např. lyska černá), protože měří na délku až šedesát centimetrů. Stejně jako kakapo soví, tak i slípka takahe neumí léta. Má tmavé peří s modrozeleným leskem. Její končetiny, stejně jako zobák, který je velmi mohutný, jsou zbarveny do červena. Slípka takahe je novozélandský endemit (endemit je živý tvor, který vznikl a žije jen na jednom prostroru, např. lemuři, žijí jen na Madagaskaru). Jak už jsem psal v úvodním článku, tak slípka takahe byla 50 let považována za ohroženou. Nejprve jí vědci v roce 1846 popsali jako vyhynulý druh. O dva roky později byl lovci tuleňů uloven a následně sněden podivně rychle se pohybující pták (nejspíš slípka takahe). Několik dalších exemplářu bylo ještě spatřeno, ale bylo to velice vzácné. Proto byl od roku 1898 znovu popsán jako vyhynulý druh. Zásluhy za znovuobjevení má novozélandský dobrodruh a lékař Geofrey Orbell a jím vedená expedice, která objevila malou populaci slípky takahe v roce 1948 v novozélandských Alpách na jížním cípu Jížního ostrova. A tak začal náročný zachráný program. Ještě v 80. letech 20. století nebylo těchto slípek ani 100 kusů, ale díky ochranářským opatřením se dáří populaci zvyšovat. Dnes je přes 300 jedinců slípek takahe. Nový Zéland se zavázal, že do roku 2050, kvůli slípkám takahe zbaví největší ostrovy nepůvodních predátorů. Tak doufejme, že se to podaří. V 19. století měla zásluhy za jejich skorovyhynutí hlavně lasice hranostaj, která je jejich predátorem (predátor je ten, kdo zvíře loví a následně sní, naopak kořist je oběť predátora, v tomto případě slípka takahe.) Slípka takahe má stejně jako kakapo soví svou poštovní známku. Tato slípka je krásné zvíře a byla by škoda, kdyby na naší planetě slípka takahe neexistovala.

článek napsal: Kryštof, 16.3.2021

Kakapo soví

Kakapo soví je jeden z nejvzácnějších papoušků světa. Měří 58-64 cm a váží 2100 gramů. Tito jedinci se mohou dožít až 100 let. Samice klade 2-3 vejce. Vyskytují se na všech ostrovech Nového Zélandu. Na ostrově nemá tento pták žádné nepřátele. Kakapo soví žije na Novém Zélandu po miliony let a přežil i odtržení od Austrálie. Blízcí příbuzní jsou nestor kea a nestor kaka. Samice jsou větší než samci. Kakapo soví má bílý až žlutý zobák. Zobák je velmi silný. Na svém jídelníčku má mnoho plodů, ale převážně se živí semeny a ořechy. Rád si hraje na stromech, ale většinu života tráví na zemi, protože neumí létat.

Kakapo soví je mírumilovné stvoření a je nutno ho chránit.

článek napsal: Vojta, 9.3.2021


Lvíček zlatý

Název dostal podle zlatavé barvy a delší srsti vyrůstající za hlavou. Žije pouze na velmi malém území na jihovýchodě Brazílie. Žije v malých rodinných skupinkách. Obývá lesy v okolí moře. Živí se ovocem, rostlinnými šťávami, občas uloví i hmyz a malé obratlovce, zejména drobné plazy. Mají hodně dlouhé prsty, kterými snadno proniknou do nejrůznějších děr a skulin. Délka těla je 20 - 33 cm, délka ocasu 31 - 40 cm. Hmotnost je velmi rozdílná, od 360 do 710 g. Březost samice trvá 125 - 132 dní, samice rodí 1 - 3 mláďata, nejčastěji mívají dvojčata. Největší hrozbou lvíčka zlatého je úbytek jejich životního prostředí, protože kácení pralesů nepřestává a asi ani nepřestane. Lvíček zlatý je brazilský národní poklad, všechny lvíčkové chování v brazilských ZOO patří vládě.

článek napsal: Kryštof, 2.3.2021 


Panda červená

Délka těla pandy červené je 50 až 64 cm, délka ocasu 28 až 59 cm a hmotnost dosahuje 3 až 6 kg. Má dlouhou, hustou srst, svrchu rudohnědou nebo kaštanovou, na spodní části těla a na končetinách leskle černou. Okraje uší jsou bělavé, stejně jako obličej s hnědými tvářemi a skvrnami pod očima.

Panda červená patří mezi nejvýše žijící zvířata, protože se běžně vyskytuje v nadmořských výškách od 2 000 m n. m., ale i kolem 4 000 m n. m., v létě může dosáhnout i sněžné čáry ve výšce 5 000 m n. m. V severovýchodní Indii se vyskytuje níže, v tropických lesích, mezi 1 400 a 1 700 m n. m. Díky pobytu v horách mají méně nepřátel.

Jejím domovem jsou horské lesy a džungle podhůří Himaláje v jižní Číně, Myanmaru, Nepálu, Bhútánu a severovýchodní Indii.

Vzhledem k vysokohorskému prostředí, ve kterém žije, má panda červená méně predátorů, než kdyby žila níže. Mezi nepřátele pandy červené patří levhart sněžný a lasicovití, mláďata loví i menší šelmy a draví ptáci. Při ohrožení predátorem se snaží utéct, pokud se jim to nepovede, stojí na zadních nohách, aby vypadaly větší, nebo se brání svými ostrými drápy. Panda červená vydrží stát na zadních nohách až 30 sekund a některé pandy takto dokážou urazit několik metrů.

Panda červená je většinou tichá, mezi jedny z mála zvuků patří pískání při vzájemné komunikaci.

Panda červená se převážně živý bambusem. Spotřebuje přes 5 kilogramů bambusu denně. 

článek napsal: Vojta, 23.2.2021



Gorila horská

Nejdříve byste se měli dozvědět kde žije. Vyskytuje se pouze na malém území v horské oblasti na pomezí Konžské demokratické republiky, Ugandy a Rwandy (v Africe). Teď už jdeme na popis. Tato gorila má hustší srst než ostatní gorily. Samec může být velký více než 170 cm (při rozpětí předních končetin 200-270 cm). Samice jsou vždy o něco menší, nepřesahují totiž 150 cm. Váha dospělých samců se pohybuje od 150 do 200 kg, samice váží od 70 do 110 kg. V zajetí, kde nemají dostatek pohybu, mohou samci vážit až 300 kg. Gorily horské se dají rozpoznat podle nosu, který má každá gorila horská jiný. Mají hnědé oči. Při chůzi používají, stejně jako šimpanzi, klouby prstů namísto dlaní. Chodí po čtyřech, i když jsou schopny kráčet vzpřímeně (většinou však neujdou více než několik metrů). Tyto gorily se pravidelně dožívají 35 - 40 let. V knize Zvířata v horách (Miloš Anděra) se uvádí, že nejvyšší dosažený věk gorily horské je 50 - 54 let. 

Gorily mají s člověkem mnoho společného, možná více, než se předpokládalo. Například DNA mají z 98 % stejné jako člověk. Jsou schopny učit se i komunikovat ve znakovém jazyce. Také se člověku podobají tvarem lebky. Přestože se v mnoha ohledech podobají člověku, nejsou předchůdci člověka (stejně jako jiní současní hominidé), ale vyvíjejí se zároveň s člověkem ze společných předků.

článek napsal: Kryštof, 16.2.2021




Tygr ussurijský

Tygr ussurijský je velká kočkovitá šelma. Tato šelma dorůstá do délky až 2,5 metru, čímž se stává největší kočkovitou šelmou světa. Tygr převážně žere zajíce a jeleny, ale občas si troufne i na medvěda. Má rád chladnější podmínky východního Ruska, kde se povaluje ve sněhu, ale v létě si rád chodí zaplavat do jezera. Tygři jsou dobří plavci, mají speciální strukturu nohou, která jim umožňuje plavat. Tygr se na rozdíl od jiných koček nebojí vody. Ve vodě neloví, ale naopak má ve vodě hodně predátorů. Na souši má tygr ussurijský velmi málo predátorů (ti, kteří ho loví). Jediný jeho predátor na souši je jiný tygr. Tygři si moc rádi hrají spolu a baví se. Mláďata se rodí po jednom až čtyřech jedincích a jsou do dvou týdnů slepá, také proto zůstávají ve svém úkrytu po dobu jednoho měsíce. Každý týden se samice musí stěhovat a hledat nový úkryt pro svá mláďata. Dochází k tomu tak, že samice zpozoruje jiného predátora (nejčastěji je to medvěd) a musí nejprve ochránit svá mláďata tím, že je tajně přestěhuje na jiné místo, zatímco se snaží odlákat medvěda co nejdále od svých mláďata. Samec se o mláďata nestará. Před narozením opustí samici a vydá se svojí cestou. Tygr je zvíře, které je velmi ohrožené a musí se chránit.

článek napsal: Vojta, 9.2.2021



Panda velká

Panda velká žije v horských oblastech Čínské lidové republiky. Před 2000 lety bylo rozšíření pandy velké od Čínské lidové republiky až po Vietnam a Myanmar. Pandy se v zajetí dožijí až 34 let, ve volné přírodě se dožijí 10-15 let. Dospělá panda váží 70-160 kilogramů. Dorůstá 1,2-1,9 metrů. Pandy jsou býložravci a jejich jídelníček tvoří eukalyptus a bambus. Pandy jsou mírumilovná stvoření je nutno je chránit.

článek napsal: Vojta, 2.2.2021